1. Nekonečno je koncept, jež zahrnuje vše, co existuje a co může existovat, a to v absolutní harmonii, kde nejde naleznout hranice mezi jednotlivými objekty. Přechod od tohoto nekonečného stavu k omezeným světům se vyvíjí skrze proces nazývaný "stažení" (cimcum), což vede k vytvoření prázdného prostoru, v němž se rodí další světy.
Z pohledu vůle a její realizace je nekonečno stavem, kde přání a jeho naplnění koexistují v jednom bodě, v plné shodě.
Všechny světy, jež se vyvinuly po procesu stažení, operují na základě principu dávání a přijímání. V těchto světech lze přání a jeho naplnění (Keter a Malchut) vnímat jako dva extrémní body na přímce, jejíž délka symbolizuje deset sfirot.
2. Rozdíl mezi pojmy „přání“ a „vůle“ lze charakterizovat skrze jejich aktivní a pasivní povahu. Přání je spojeno s pasivitou, kde silnější touha bez jejího naplnění vede k rostoucí neschopnosti jednat. Naproti tomu vůle je definována aktivitou, kde silnější touha, zejména pokud není naplněna, funguje jako stimul ke konání. Analogicky lze přání spojit s Nefeš, zatímco vůli s Ruach.
První cimcum, který označuje přechod od nekonečna k omezenému, představuje přijetí pravidla, jež vyžaduje transformaci přání ve vůli.
Druhý cimcum, který nastává při přechodu ze světa Adam Kadmon do světa Acilut, představuje přijetí pravidla, podle kterého musí být vůle subjektu v souladu s přijímacími schopnostmi objektu, na nějž tato vůle působí.
3. V kabalistickém pojetí jsou dva základní principy reality: světlo (or) a nádoby (kli). Světlo symbolizuje potenciál k realizaci, zatímco nádoba světlo omezuje a uděluje mu formu, čímž ho manifestuje do reality.
Světlo nekonečna obsahuje celý potenciál existence. Avšak každá nádoba je schopná přijmout jen tu část světla, která odpovídá jejím vlastnostem. Takovým způsobem, na počátku existuje pouze jedno univerzální světlo, ale jakmile pronikne do systému nádob, začíná se diferencovat na různá dílčí světla.
Každá ze sfirot je primárně nádobou, která si vyčlenila určité dílčí světlo. Přání nebo vůle se tak stávají klíčovou diferenciační silou, jež formuje nádoby. Vztah mezi světlem a nádobou lze přibližně ilustrovat jako vztah mezi duší a tělem, kde světlo (duše) představuje neviditelnou esenci, a nádoba (tělo) tuto esenci materializuje a vyjadřuje v hmatatelné formě.
4. V kabalistickém učení je každý dílčí proces realizace vůle, procázející od Keter k Malchut a označovaný jako "parcuf" (což znamená "tvář" nebo "hypostáze"), analogický s člověkem. Každá sfira zastupuje orgán nebo část těla parcufu, čímž nabízí unikátní konceptuální rámec pro pochopení, jak se nebeské principy manifestují v lidské anatomii.
Keter: Je umístěn nad hlavou, ale zahrnuje také lebku.
Chochma a Bina: Reprezentují dvě mozkové hemisféry.
Daat: Symbolizuje mozeček a začátek páteře.
Chesed a Gvura: Reprezentují dvě ruce a párové orgány v horní části těla.
Tiferet: V širším smyslu představuje trup, zatímco v užším smyslu reprezentuje solar plexus.
Necach a Hod: Symbolizují dvě nohy a všechny párové orgány ve spodní části těla.
Jesod: Reprezentuje pohlavní orgán.
Malchut: Nemá striktně definovanou polohu; někdy je chápána jako opěrný bod, na němž člověk stojí, včetně chodidel, jindy jako prodloužení Jesodu.
Tento kabalistický pohled poskytuje symbolické spojení mezi nebeskými a pozemskými realitami, umožňuje hlubší pochopení vzájemné interakce mezi různými aspekty vůle a její manifestace v hmotné realitě.
5. Každý parcuf je složen z deseti sfirot, avšak jeho charakter a naplnění jsou specificky určeny cílem, kterému je práce parcufu věnována. Pokud je cíl parcufu spojen se sfirou Keter, celý parcuf (včetně všech jeho deseti sfirot) je „zabarven“ v duchu Keteru; pokud je cílem Chochma, pak je parcuf „zabarven“ v duchu Chochmy, a tak dále.
Tato struktura poskytuje základ pro identifikaci různých parcufů, jako je „parcuf Keter“, „parcuf Chochma“ atd. V kabalistické literatuře je každý z parcufů označen svým unikátním názvem, což odráží jejich specifické cíle a charakteristické „zabarvení“ v duchu odpovídající sfiry.
Na počátku se parcuf nachází ve fázi zárodku v těle jiného parcufu, který se chystá ho porodit. Tento stav se nazývá „Ibur“ (embryo). Je charakterizován úplnou závislostí na vyšším parcufu a neschopností samostatného jednání. Jedná se o stav největší křehkosti, kvůli které je také obalen nádobami své „matky“. Tato fáze je analogická úrovni Nefeš.
6. Pokračujeme-li v analogii s člověkem, prochází každý parcuf etapami růstu a dospívání.
Po porodu následuje fáze „kojení“ (Jenika). V této etapě je parcuf stále závislý na pravidelné výživě od vyššího parcufu, avšak již funguje jako autonomní organismus. Tato fáze je analogická úrovni Ruach.
Následně parcuf dospívá, stává se samostatným a začíná aktivně plnit svou funkci. V této fázi je také schopen porodit další parcufim (mn. č.). Tento stav je označován jako „Gadlut“ (zralost, dospělost) nebo „Mochin“ (bdělost, uvědoměnost).
7. Když diskutujeme o realizaci vůle v systému sfirot, putujeme shora dolů, od vůle přes záměr, prostředky, konání až k výsledku (viz. 1. lekce). Avšak, když hovoříme o realizaci vůle ve formě parcufu, sledujeme jeho růst odspodu nahoru: Ibur, Jenika, Gadlut. Proč tomu tak je?
V pozdější Kabale bylo stanoveno obecné pravidlo "obráceného vztahu světel a nádob", které pomáhá vyřešit tento a mnoho dalších zdánlivých rozporů. Podstata tohoto zákona lze vyjádřit tak, že nádoby jsou konstruovány shora dolů, ale světla do nich vstupují začínaje tím nejnižším. Pokud je v systému pouze Keter, svítí v něm Nefeš; když přidáme Chochmu, světlo Nefeš sestoupí do Chochmy a světlo Ruach vstoupí do Keteru, a tak dále. Následující tabulka ilustruje tento zákon:
Toto pravidlo zobrazuje dynamiku, jak jsou nádoby a světla ve vzájemném vztahu v procesu realizace vůle, a umožňuje hlubší porozumění kabalistickým konceptům růstu a evoluce parcufu.
