Mnozí, kteří přichází k magické literatuře a grimoárům, se diví tomu, že v nich démoni nesou plně lidské tituly. Například, při listování stránkami „Goetie“ – první knihy ze souboru slavných „Menších klíčků Šalamounových“, se zde setkáváme s démony-králi, vévody, markýzy, rytíři, atd. Taková klasifikace připomínající strukturu středověké feudální společnosti navádí myšlenky k tomu, že autor knihy jednoduše přenesl svoje představy do neviditelného světa duchů. Ostatně, pokud si položíme otázku, zda může (či zda musí) mezi démony existovat skutečně nějaká hierarchie hodností? – tak po malém průzkumu dojdeme k zajímavým závěrům. V tomto článku se pustíme do objasnění tohoto tématu.
„Království nebeské se podobá království pozemskému“
Podle přesvědčení starodávných mudrců mezi uspořádáním systému vlády v pozemském světě a v duchovním existují pevné paralely. Jelikož jde řeč o tzv. „šalamounově tradici“, začneme přehled tím, co o tom pravili mudrcové Izraele. V Talmudu (Brachot 58 a) se píše příběh o tom, jak rabi Šešet šel, aby byl přítomen při vjezdu krále do města. Podle zákonů judaismu, když vidíš kolem jedoucího krále, je zapotřebí pronášet požehnání. Ale rabi Šešet byl slepý, a tak se ho tázali, jak pozná, v jaký moment má začít žehnat. Ovšem on přesně věděl, že se to má začít dělat, když projde třetí jednotka královské družiny. Své rozhodnutí vysvětlil frází, která se stala známým pravidlem: „Království nebeské se podobá království pozemskému“. Přitom odkázal na zjevení proroka Eliáše, kterému se Bůh otevřel až poté, kdy se předtím přehnaly tři živly – vítr, hluk a oheň.
Tento princip se také stal základním stavebním kamenem kabalistického modelu stvoření světa. Kabalista 18. století rabi Moše Chaim Luccato (Ramchal) se o něj opírá ve své knize „Cesta Boží“ (č. 2, hl. 6), kdy mluví o uspořádání soudů v duchovním světě. Různé instance, skrze které prochází určení zásluh a viny člověka, jsou uspořádány hierarchicky a zastávají různé stupně a úrovně.
„Andělské hierarchie“
Podobný princip je základem nejen židovského náboženského pohledu na svět, ale i veškeré starodávné okultní tradice. V knihách Dionýsia Areopagity[1] je možné vidět tu samou ideu týkající se křesťanské církve, která dle názoru tohoto autora, odráží uspořádání andělské hierarchie. Andělé se dělí na tři velké úrovně, z nichž se každá dělí taktéž na další tři. K vyšší patří Serafíni, Cherubíni a Trůnové, ke střední Panstva, Ctnosti a Mocnosti, k nižní Počátky, Archandělé a Andělé. Podle stejného modelu by se měla dělit pozemská hierarchie v církvi[2].
Rozdělení do tří triád mnohým hned připomene kabalistický strom sfirot. Vskutku, hierarchie popsaná u Dionýsia se dá lehce spojit s tou, jež je známá mezi židovskými autory. Rabi Moše ben Maimon (Rambam) ji připomíná ve své knize „Mišne Tora“ (Učení zákona Tóry, hl. 2, m. 8)
„Rozdíly v pojmenováních andělů odpovídájí jejich stupňům. Proto se jmenují Posvátná zvířata, která jsou nejvyšší, (poté jdou) Ofanim, Aralim, Chašmalim, Serafim, Malachim, Elohim, Bnej-Elohim, Kruvim a Išim“.
Není složité si všimnout, že serafíni, kteří zaujímali vyšší místo u Dionýsia, se ocitají na pátém místě u Rambama a Cherubíni (Kruvim), kteří následovali jako druzí u křesťanského autora, klesli u Rambama na devátý stupeň. Rozhodně si tyto rozdíly zaslouží podrobnější analýzu, které se snad budeme věnovat v samostatném článku. Zde pouze poukážeme na to, že obě hierarchie odrážejí reálné souvislosti a že ten samý druh anděla může překonávat ostatní v jednom kritériu, ale ustupovat jim zase v jiných.
Obě hierarchie – židovská a křesťanská – se potkávají v „Okultní filosofii“ H. C. Agrippy. Ten uvádí, že i u některých filosofů-neoplatoniků je taktéž možné najít paralely. Prokl počítal s devíti andělskými hodnostmi jako Dionýsius. Jamblich o některých z nich psal ve své knize „O mysteriích“ [3]. V daném rozboru neuškodí uvést úryvek z „Okultní filosofie“ (kn. 3, hl. 17), kde Agrippa krátce shrnuje popis této hierarchie:
„Oni (teologové) dávají do vyšší hierarchie Serafíny, Cherubíny a Trůny, jelikož to jsou nadnebeští andělé dohlížející nad pořádkem božské prozřetelnosti: první v laskavosti Boha, druzí v podstatě Boha jakožto formě, třetí v moudrosti.
Do střední hierarchie zařazují Panstva, Ctnosti a Mocnosti, jelikož to jsou míroví andělé podílející se na řízení světa. První dávají rozkazy, které ostatní plní; druzí jsou ministři nebes a občas se domlouvají na stvoření zázraků; třetí odstraňují to, co se zdá být schopným narušit božský zákon.
A do nižší hierarchie zařazují Počátky, Archanděly a Anděly, o kterých se zmiňoval i Jamblich. To jsou vládnoucí duchové, kteří sestupují dolů, aby se postaraly o nízké věci…“
Následující diagram poskytuje jeden pohled na vše výše zmíněné.
Není náhoda, že na tomto schématu je každá triáda vyobrazena ve formě protikladných párů, pod kterými vzniká střední element. Stejnou dialektickou posloupnost můžeme vidět na stromě sfirot u kabalistů. Tam k vrchní mentální rovině patří sfirot Chochma – Bina – Daat; ke střední rovině spojené se sílami nebo energiemi patří Chesed – Gvura – Tiferet; a k nižní spojené s praktickými činnostmi patří Necach – Hod – Jesod. Poslední sfira, Malchut, stojí odděleně, není spojená s žádnou triádou a vyznačuje se výsledkem nebo materiální rovinou. Proto není třeba hledat protichůdnosti v andělských hierarchiích, kdy je v jednom případě (u Dionýsia) devět stupňů, a v druhém (u Rambama) deset.
Následuje Agrippa přistupující v té samé kapitole k výkladu židovské hierarchie andělů, která odpovídá té, kterou uváděl Rambam. Je třeba poznamenat, že v praxi okultních škol a řádů byl právě tento kabalistický systém andělů pojat jako hlavní a „pracovní“, jelikož se také dobře shodoval se jmény Boha v ivritu a s celým systémem shod vypracovaného pro strom sfirot, zatímco verze Dionýsia se v praktickém smyslu neujala.
Vše doposud výše řečené nám pomáhá uvědomit si, že princip analogie mezi uspořádáním společnosti (státu, církve atd.) na zemi a organizací sil v duchovním světě se uznával starodávnými mudrci, kteří měli přístup k okultním znalostem. Po nich tento systém nejen že nebyl vytěsněn nějakými alternativními idejemi, ale byl nadále rozvíjen.
Dynamický rozvoj. Příčina a následek.
V posuzované analogii mezi „nebeským“ a „pozemským“ uspořádáním je důležité pochopit, co se jeví příčinou, a co následkem a odkud rostou kořeny. Pokud bychom zaujali pozici charakteristickou pro dnešní akademickou vědu, museli bychom přiznat, že daná analogie je jen plodem myšlenkových projekcí lidmi vědomostí o své společnosti na nějaké nepoznané duchovní sféry. S takovým názorem by bylo očividné, že „nebeská hierarchie“ je zcela subjektivní a musí se chápat pouze jako pokus (dost možná neohrabaný) ze strany člověka popsat neznámé síly podle analogie se sebou samým.
Pro kabalistu je více charakteristický opačný úhel pohledu – vyšší světy se jeví být příčinou všeho, co se děje v materiální rovině. A jelikož se vliv předává ze světa do světa podle principu „razítka a otisku“, analogie nebeského a pozemského vzniká sama sebou. Tento pohled přesně vyjadřuje rabi J. Ašlag v předmluvě k „Učení deseti sfirot“ (p.144):
„Všechny tři aspekty reality, která je před námi, nazývané svět, rok a duše, společně se všemi cestami jejich bytí se zde v našem světě uskutečňují a otevírají zde ze světa Jecira, a v Jecira – z toho, co je nad ním. Tím pádem zdroj všech těchto početných podrobností, které vyvstávají před naším pohledem, se nachází ve světě Acilut[3]. A navíc, dokonce i ty novoty, které vznikají a přicházejí dnes do tohoto světa, se musejí nevyhnutelně rozevřít nejdříve ve světě Acilut, a odtam se šíří a projevují v našem světě“.
Ve skutečnosti oba protichůdné úhly pohledů mohou být správné. Duchovní rovina v sobě obsahuje příčiny toho, co se děje v materiální rovině – proces formování reality jde „odshora dolů“. Ale člověk vnímá tyto příčiny „zespodu nahoru“, takto posuzuje vše, co se mu otevírá přes slupku svých představ a pozemského vnímání. Dá se říci, že to člověk naděluje anděly nebo démony tituly králů, princů nebo sluhů a tvoří tak analogii s pochopitelným pro něj uspořádáním společnosti, ale jen proto, že jeho společnost se vskutku uspořádala podle tohoto modelu jakožto důsledek existující duchovní hierarchie.
Z uvedeného výše úryvku „Učení deseti sfirot“ je vidět, že je tato duchovní realita dynamická. Vše nové, co vzniká v našem světe, se nejdříve odkrývá na úrovni příčin v jemnějších světech, které si předávají vliv mezi sebou navzájem. Odsud tedy plyne závěr, že pokud se hierarchické uspořádání naší společnosti mění v čase, tak i v duchovním světě tomu odpovídají analogické změny. Mezi anděly nebo démony se králové, vévodové a markýzové mohou vystřídat s prezidenty, premiéry nebo například předsedy parlamentu. Pokud ve středověkém grimoáru, čímž v podstatě „Menší klíčky Šalamounovy“ jsou, vidíme démonické tituly podle vzoru feudální společnosti té doby, nesmíme se tomu v žádném případě divit. „Co je nahoře, to je i dole“.
Zůstává však ještě jedna docela důležitá otázka: zkoumáním okultní tradice minulosti jsme se přesvědčili, že o andělské hierarchii referuje celá řada autoritativních zdrojů; je ale možné přenést podobné principy i na rozbor vztahů ve světě démonů? Není podpora takového řádu a podřízení hodností proti samotné démonické podstatě, která tíhne k chaosu?
„Jedno naproti druhému stvořil Všemocný“
Abychom si odpověděli na položenou otázku, je zapotřebí se podívat do hloubky na původ démonického světa. V Kabale jsou démoni spojováni s více obecnou kategorií – klipot, což znamená „skořápky“ nebo „slupky“ – ty nejvzdálenější vrstvy vzniklé na periferii duchovních světů. Světlo do nich skoro neproniká, proto zde vznikají jiné podmínky existence.
Má se za to, že už první zkrácení světla v Nekonečnu vytvořilo vzdálené předpoklady k dalšímu vzniku klipot. Na samotný prostor, který ve výsledku toho vznikl, je možné pohlížet jako na jakousi první hmotu, ze které potom vznikají další světy. Pod vlivem světla tato první hmota sublimuje a „osvětluje se“ a stává se tak základnou pro božské světy. Ovšem její části, které se nacházejí nejdále od zdroje světla a kam světlo proniká hůř, zůstávají ještě dlouho ve své prvotní temnotě. Taková je první etapa na cestě ke vzniku klipot.
V závislosti na tom, jak je uspořádán duchovní svět, se rozdíly mezi světlými a temnými částmi stávají stále více viditelnými: božské světy se formují do přesné struktury a nechávají stranou vše, co se do ní nevešlo, čímž tomu vlastně dávají zvláštní status. To už vytváří více bezprostřední podmínky k tomu, aby v temném prostoru vznikl život jiného druhu. To se dá brát jako druhá etapa.
V třetí etapě nastává jev známý v Kabale jako „rozbití nádob“. Ty síly božského světa, které se nacházely dále od zdroje světla, se odklonily od společné struktury kvůli tomu, že hlas nejvyšší vůle Boha se šířil až k nim velmi špatně. Oni postavili svou individuální vůli proti společné božské vůli, která držela pohromadě organizovaný svět. V důsledku toho odpadli a ocitli se v temném prostoru, který už získal vlastní obrysy ve druhé etapě.
Pokud se uchýlíme k metaforickému srovnání, lze říci, že v první etapě existovala temná poušť bez života. Ve druhé v ní vyrostl les, ve kterém se už mohli ukrýt zatoulaní poutníci. I když se tam vlastně žádný poutník nechystal ukrývat. Ve třetí etapě kvůli rozdělení společnosti ve městě někteří lidé utekli a usídlili se v tom lese, kde vytvořili prvotní infrastrukturu pro přežití. O jejich dalším osudu se bude muset rozhodnout ve čtvrté etapě.
Démon Eligos dle popisu z „Goetie“
A tak se tedy po rozpadu městské společnosti začíná život zlepšovat: pořádek byl obnoven, byla nastolena nová vláda. Dokonce byl vydán dekret o amnestii, který se vztahoval i na některé ukryté běžence v lese. Na některé, ale zdaleka ne na všechny. Ten fakt, že většina běženců nespadala do tohoto dekretu, z nich udělal v konečné fázi vyvrhely města a upevnil nad nimi kriminální status. Odteď jim nezbývalo nic jiného než ukotvit svůj dosavadní způsob života v lese a vybudovat si něco jako alternativní mocnost.
Kabala popisuje tuto čtvrtou etapu jako proces reintegrace (neboli tikun), při které byla část rozbitých nádob znovu povznesena a posloužila jako materiál pro vybudování světů Acilut, Brija, Jecira a Asija. A ty střepy, které se nehodily ani do jednoho ze světů, zůstaly ležet ve tmě a postupně se zorganizovaly do systému klipot. Tímto způsobem se dá svět klipot dát do protikladu božskému světu, přibližně tak jako se zločinecká mocnost staví proti mocnosti zákona. Ovšem to neznamená, že by v zločinecké mocnosti vůbec neexistovaly zákony – jinak by nemohla existovat. Život nevyhnutelně předpokládá uspořádanost: vyvinuté formy života se liší od primitivních vyspělejším uspořádáním buněk. Taktéž i rozvoj společnosti předpokládá komplikovanější organizaci institutů a vztahů mezi různými skupinami. Proto si klipot při svém rozvoji jakožto formy života nevyhnutelně ustanovili nějaké zákony a vytvořili vlastní strukturu a organizaci. To hlavní, co je odlišuje od božské hierarchie je to, že oni od počátku nepřijali její cíl a nepodřídili se jejím vládnoucím principům.
Kabalisté při popisu vztahu mezi božskou hierarchií a klipot citují verš z knihy Kohelet (7:14): „Jedno naproti druhému stvořil Všemocný“. Tato slova nepoukazují ani tak na protiklad otevírající se mezi dvěma královstvími, jako spíše na jejich analogii a strukturní podobu. Vskutku, klipot se v konečné fázi uspořádali podobným způsobem – u nich také existuje rozdělení na úrovně Acilut, Brija, Jecira a Asija. Aby se tyto pojmy rozlišily, kabalisté používají názvy jako například, „Brija de-Kduša“ (Brija svátosti) a „Brija de-Klipa“ (Brija temnoty).
Hierarchie démonů Goetie
Pečetě čtyř ze 72 démonů Goetie
Tímto způsobem jsme si určili, že řád a organizace neodporují démonické podstatě. Ba naopak, jak pro království démonické, tak i pro andělské je charakteristické hierarchické uspořádání. Díky tomu lépe rozumíme tomu, proč jsou v magických grimoárech démonům připisovány různé hodnosti a funkce. Když se vrátíme ke „Goetii“ zmíněné na začátku článku, v ní vyniká sedm démonických hodností. Ty jsou rozepsány analogicky podle planet, jak je vidět z pokynů na konci grimoáru, jelikož pečeť pro každou hodnost je potřeba vyrábět z kovu odpovídající planety:
- Pro krále – ze zlata (Slunce)
- Pro markýzy – ze stříbra (Měsíc)
- Pro vévody – z mědi (Venuše)
- Pro preláty, což jsou Princové či Knížata – z cínu (Jupiter)
- Pro prezidenty – ze rtuti (Merkur)
- Pro rytíře – z olova (Saturn)
Co se týče sedmé hodnosti – earlů neboli hrabat, jejich pečetě se podle pokynu připravují ze slitiny mědi a stříbra, což by odpovídalo měsíčně-venušiánské povaze. Pravděpodobně kvůli tomu, že v seznamu chybí Mars, se v poznámkách diskutuje o možnosti dělat pečetě hrabat ze železa. Také proto, že práce se rtutí v čisté formě zjevně není banálním úkolem, uvádí se i varianta výroby pečetí pro prezidenty ze slitiny mědi se stříbrem nebo stříbra se rtutí.
Celkově je v seznamu sedmdesáti dvou démonů uvedeném v „Goetii“ 9 králů, 15 markýzů, 23 vévod, 7 prelátů, 14 prezidentů, 10 hrabat a pouze jeden rytíř. Pokud sečteme všechna tato čísla, dostaneme větší počet, než je 72, ale to proto, že někteří démoni nesou hned dva tituly.
Všech těchto 72 démonů se nachází pod vlivem čtyř velkých králů vládnoucích po stranách horizontu. Jejich jména se liší v různých textech: v publikaci „Goetie“ Crowleyho se jmenují Amajmon, Korson, Zimimaj (nebo Ziminiar) a Goap (ve vysvětlivkách se uvádějí i jiné varianty). V samotných instrukcích grimoáru se doporučuje dovolávat se jednoho z těchto velkých králů v případě, když jeden z jeho podřízených démonů vzdoruje a nechce se zjevit. Toto opět zdůrazňuje podřízenecké vztahy v systému klipot.
Tabulka Šem ha-Meforaš
Znalci Kabaly si jistě hned všimnou i toho faktu, že samotné číslo 72 má důležitou analogii. Existuje známá tabulka z 216 písmen, která se jmenuje „Šem ha-Meforaš“ (Odkryté neboli objasněné Jméno). Je stvořena z textu třech po sobě jdoucích veršů, z nichž každý má 72 písmen. Píšou se nad sebou a potom se vertikálně tvoří 72 třípísmenných kombinací. Z těchto kombinací písmen se dále odvozují jména sedmdesáti dvou andělů, z nichž každý vládne ve sféře, která je mu podřízená.
Vztah 72 démonů se stejným počtem andělů ze „Šem ha-Meforaš“ je také předmětem úvah v okultní literatuře. Toto téma je přímo spojené s procesem reintegrace klipot, tedy s navrácením střepin rozbitých nádob a jejich zabudováním do božské hierarchie. Právě tato práce je svěřena člověku a je vykonávaná na různých frontách, kdy se materiální svět mění v příbytek Boží, a to i prostřednictvím magické praxe.
Poznámky
[1] Tyto knihy se objevily kolem 5. století našeho letopočtu. Má se za to, že byly napsány neznámým autorem, a jejich přičítání Dionýsiovi-Areopagitovi, zmiňovaného v Novém Zákoně, je kritiky zpochybňováno. Ve vědecké literatuře se pro jejich autora ustálil název Pseudo-Dionysios.
[2] Viz na konci 7. kapitoly 3. knihy „Dějiny magie“ Eliphase Léviho, kde je uveden krátký souhrn těch prací, které se připisují Dionýsiovi, se diskutuje o zákonu triády a ukazuje se, jak duchovní stavy odpovídají zvyklostem andělů.
[3] Viz ve vydání Agrippy s komentáři D. Tysona, kde se doslova uvádí výňatek z knihy Jamblicha na toto téma.
[4] Jak je známo, v Kabale hierarchie světů vypadá následovně: Acilut (božský svět) -> Brija (mentální) -> Jecira (astrální) -> Asija (fyzický). „Náš svět“, o kterém autor mluví, patří do oblasti Asija, nad ním se nachází Jecira, dále Brija (zmíněný v tomto citátu jako „svět, jenž je nad ním“), ještě výš je Acilut. V nejrozpracovanějším kabalistickém modelu nad světem Acilut ještě stoupá Adam Kadmon, který se také vyčleňuje jako samostatný svět.
Autor: Betzalel Arieli
Překlad: Natálie Ablicova
