Tarotová sada, známá jako „Rider Waite Tarot“, je dnes tou nejznámější a nejpopulárnější na světě. Nicméně málo kdo ví, jaká práce stojí za její zrozením, a jaký objem znalostí v sobě zahrnuje. Bude spravedlivé poznamenat, že ideovým autorem této sady byl jeden člověk – známý anglický okultista, zednář a spisovatel Arthur Edward Waite, a umělkyní, která ztvárnila karty dle jeho instrukcí, byla Pamela Colman Smith. A proto by bylo správnější, pojmenovat tuto sadu „Waite Smith Tarot“. Co se týká Ridera, tak víme, že byl vydavatelem, který zajistil první tři vydání této sady. Nemá žádný vztah k vývoji ani malování karet, a následně se vydáváním těchto karet začali zabývat zcela jiní lidé, a proto se jeho jméno uvádí do názvu této sady nezaslouženě.
Jakékoliv karty, ať už různé varianty Tarotu, vykládací karty nebo asociativně-metaforické karty, rozšířené mezi psychology, je možné číst a interpretovat z pozice přirozeného symbolismu, jehož chápání je spojeno se samotnou podstatou lidského vnímání. Pro duši člověka jsou symboly tím nejpřirozenějším jazykem. Nicméně, v Tarotu navíc existují ještě další hluboké vrstvy znalostí: arkány tohoto systému reprezentují duchovní stavy nebo etapy, kterými prochází duše na své veliké cestě k Bohu. Obzvláště dobře je to vyjádřeno v hlubokých okultních sadách, které si zaslouží být nazývány klasikou. Tarotová sada Waite Smith je jedním z nejzářivějších příkladů.
Arthur Waite a Tajná Tradice
Arthur Edward Waite byl, stejně jako mnozí okultisté před ním, člověkem s širokým a univerzálním přístupem k vědění. Směřoval k tomu, aby se neomezoval pouze jedinou oblastí, ale naopak se snažil pojmout všechny okultní směry, aby v nich mohl vidět jednotu a syntézu. A jelikož mezi nimi existují velmi pradávné a blízké vztahy, tak můžeme tento přístup bez pochyb považovat za opodstatněný. Abychom mohli předvést, kolik různých duchovních oblastí propojil ve svém díle autor nejznámějšího Tarotu, tak se podíváme ve zkratce na jeho biografii.
Arthur Waite se narodil 2. října 1857 v New Yorku. Jeho otec byl americkým kapitánem obchodní flotily a zemřel, když bylo jeho malému synovi okolo dvou let. Matka Arthura, která byla původem z Anglie, se po této události přestěhovala společně se synem a jeho mladší sestrou do Londýna. Zřejmě, kvůli mnohým potížím a špatné ekonomické situaci se jeho matka rozhodla pro cestu náboženství, a stala se z ní horlivá katolička. Takhle se Arthur Waite již v dětství seznámil s katolickým křesťanstvím, nicméně pro jeho duchovní hledání bylo náboženství absolutně nedostačujícím.
V roce 1894, když zemřela jeho sestra, se začal aktivně zajímat o duchovní svět a posmrtný život duše. V této souvislosti ho oslovil spiritismus, který byl v té době na vrcholu své popularity.
Následně se obrátil k Teosofické společnosti, založené Helenou Blavatskou, kde se postupně seznámil s pracemi slavného francouzského mága Eliphase Leviho. Touto cestou, od více populárních a „profánních“ forem duchovní praxe, začal jeho přechod k elitním a tajným formám, které provozují adepti magických řádů za zavřenými dveřmi. Již v roce 1887 vydává Waite své první překlady knih Eliphase Leviho do angličtiny, a následně vydává i výzkumy na téma pravé historie a učení rosekruciánů.
Arthur Waite v mládí
V červnu roku 1891 vstoupil do Hermetického řádu Zlatého úsvitu, do kterého pak přestal docházet v roce 1893, a následně se do něj na základě doporučení přátel opět vrátil v roce 1896. Někdy v posledních letech 19. století rovněž vstoupil do Martinistického řádu, v jehož čele ve Francii stál známý francouzský mág a okultista Papus. Později byla Waitem napsána biografie a analýza učení „neznámého filosofa“ Saint-Martina, jenž byl považován za symbolickou postavu Martinistů.
Vztahy s představiteli různých magických řádů ho mimo jiné ponoukly k žádosti o zasvěcení do zednářské lóže. Tato žádost byla schválena, a 19. září roku 1901 byl Arthur Waite přijat do lóže „Runymede“ č. 2430 ve Wraysbury v Anglii. K roku 1910 dosáhl takové úrovně, že byl vyznamenán významným statusem, stal se ctihodným mistrem této lóže a praktikovat v ní rituální práce.
Ve stejném roce byla vytvořena jeho slavná tarotová sada, která byla od té doby většině uživatelů známá jako „Rider-Waite Tarot“. Hned po ní se v roce 1911 objevila Waitová kniha, zasvěcena zednářskému poznání – Tajná tradice ve svobodném zednářství (v originále The Secret Tradition in Freemasonry). Z těchto faktů je možné vyvodit závěr, že v období vzniku jeho tarotové sady zaujímalo téma svobodného zednářství v jeho životě velmi významné místo. Není tedy divu, že i v samotné sadě se odráží velké množství zednářských symbolů a prvků. Idea o tom, že Tarot a zednářství jsou dvěma způsoby vyjádření jedné a té samé iniciační cesty, již nebyla novou a nenáležela pouze Waitovi. Přibližně ve stejných letech o tom aktivně psal i jiný okultista – spolupracovník Papuse a Stanislase de Guaity ve Francii – Osvald Wirth. V jeho knize Tarot a středověká obraznost [1] je celá kapitola věnována analýze podobností a paralel těchto dvou systémů, a v popisu samotných karet nacházíme neustále odkazy k zednářským rituálům.
Během studia nejrůznějších duchovních disciplín se Arthur Waite čím dál více utvrzoval v tom, že popisují velkou cestu duše, začínající v Bohu a k Němu rovněž, po dlouhém dobrodružství, navracející se. Různé systémy tajných znalostí jsou ve svých základech jednotní, ale mohou se odlišovat tím, na které detaily a podrobnosti se soustředí jejich pozornost.
„K té době již Waite mnoho let vypracovával teorii, na základě které, jsou v podstatě všechny esoterické tradice, ať už se jedná o alchymii, židovskou Kabalu, legendy o Svatém Grálu, rosekruciánství, křesťanskou mystiku nebo zednářství, určitými tajnými nástroji k bezprostřednímu poznání Boha. Waite byl přesvědčen, že jsou symbolické systémy všech těchto tradicí propojeny společnými kořeny a obráceny k jedinému cíli, a že jejich správná interpretace otevře tajné cesty k duchovnímu osvícení.“
Richard Gilbert, Zednářská kariéra A. E. Waita
Je třeba obzvláště podotknout, že Waite napsal samostatnou knihu prakticky ke každé výše uvedené disciplíně, a v případě některých oborů jich napsal i více. A nejčastěji ze všeho již samotný název knihy zmiňuje „tajnou tradici“, kterou v ní autor odhaloval. Níže nalezneme jenom částečný seznam děl, která vzešla z pera tohoto spisovatele:
- Tajná tradice ve svobodném zednářství, 1911
- Tajná tradice v Alchymii: její rozvoj a záznamy, 1926
- Posvátná Kabala: studium Tajné Tradice v Izraeli, 1929
- Pravá historie Rosekruciánů, 1887
- Skrytá církev Svatého Grálu: její legendy a symbolismus ve srovnání s určitými mystérii a ostatními stopami Tajné tradice v době křesťanské, 1909
Z tohoto neúplného seznamu je vidět, že Waite skutečně přistupoval ke svým výzkumům velmi fundamentálně a dotahoval studium každé oblasti do konkrétních výsledků, které zaznamenával v podobě knih. Je třeba poznamenat, že ve svých textech příliš neinklinoval k termínu „okultní“, protože ho využívala řada jeho současníků, ke kterým nechoval obzvlášť velkou úctu. A proto často po slovu „okultní“ následuje z jeho úst kritika, namířená na jeho oponenta. Místo toho používá autor spíše termínu „tajný“ nebo „utajený“ (secret). Je nicméně evidentní, že se jedná pouze o hru slov, která je cílena na reakci určité skupiny čtenářů, protože ve svém základním významu termín „okultní“ vyjadřuje doslova to, co se nám snaží Waite předat, když pojednává o „tajné tradici“.
"Posvátná Kabala" Arthura Waita
Co se týká obecnějších rysů této tradice, které se skrývají za různorodými formami její projevů, tak je Artur Waite shrnuje následujícím způsobem:
„Tajná tradice v sobě zahrnuje, zaprvé, letopisy ztráty, která postihla lidstvo, a za druhé – chroniky návratu ztraceného… Jedná se o pradávnou znalost toho, jakými prostředky vnitřního života se může člověk navrátit tam, odkud přichází…“
Ve všech různorodých podobách této tradice jsou přítomná svědectví:
„1) epochálního charakteru této ztráty; 2) bezpochybně přicházejícího návratu; 3) o tom, že všechno ztracené se i přesto nachází někde v tomto světě, nicméně je to hluboce ukryté; a méně častěji – 4) o tom, že podstata ztraceného ve skryté formě přebývá velmi blízko vedle nás.“
Pojednáváme-li o Kabale, kterou Waite dobře znal a velmi vysoko si ji cenil, tak jsou v ní evidentně přítomny všechny tyto pozice a rekurzivně se opakují v různém měřítku. V nejvíce obecném a globálním měřítku se pojednává o třech stavech, které jsou spojeny s přebýváním duší ve Stvořiteli (Ein-Sof), jejich vystoupení z něj a ztrátě dokonalosti, kterou si pak musejí vysloužit, pracujíce na své nápravě, a nakonec, návratem a reintegrací zpět do Stvořitele, v němž získávají zaslouženou blaženost. Tyto stavy velmi přesně popisuje, dokazuje jejich vzájemnou podmíněnost a nutnou implikaci jeden z druhého, známý kabalista Jehuda Ašlag, známý jako Baal HaSulam (překlad – vládce žebříku; písmeno H před Sulam se v hebrejštině nevyslovuje). V předmluvě ke knize Zohar uvažuje o tom, že duše přebývá v Bohu kvůli vzájemné rovnosti formy, a že se od Něj odděluje, když tuto rovnost ztrácí. Děje se to především kvůli probuzení individuálního ega v duši, tedy kvůli přání dostávat. A teprve když tato duše, skrze mnohočetné akty služby, přetvoří toto přání dostávat v přání dávat radost Stvořiteli, tak se její forma opět začne podobat Bohu, a znovu s Ním splyne v jednotě. Tady je ukázka toho, jak popisuje Baal HaSulam tyto tři stavy:
„Tímto nacházíš definitivní vysvětlení toho, že celkově existují tři stavy duší. První stav – to je jejich přebývání v Nekonečném, ať je požehnán, v zámyslu veškerého stvoření, kde již existuje jejich budoucí forma úplné nápravy. Druhý stav – jejich přebývání v šesti tisících letech, kdy se kvůli zmíněným systémům rozdělili na duši a tělo, a byla jim dána práce nad Tórou a přikázáními, aby se mohlo v nich proměnit přání dostávat v přání dávat potěšení Stvořiteli… Třetí stav – konec nápravy duší po jejich zmrtvýchvstání, kdy úplná náprava postihne také jejich těla, a tehdy se přemění samotné dostávání, tedy forma těla, a sestoupí do ní forma čistého dávání. A stanou se důstojnými pro obdržení veškerého blaha, potěšení a všeho příjemného, co existuje v zámyslu stvoření.“
Baal HaSulam, předmluva k Zoharu, bod 14
Následně se tyto stejné etapy opakují v podobě rekurze uvnitř samostatných procesů, popisovaných kabalistickým modelem stvoření světa. Například:
- Svět Adama Kadmona, ve kterém se všechny sfirot nachází v úplnosti a jednotě
- Svět Nekudim, ve kterém se odehrává roztříštění nádob
- Svět Acilut a následující světy, ve kterých se odehrává reintegrace roztříštěných nádob, a následuje opětovný vzestup na úroveň Adama Kadmona
Ještě v menším měřítku, už v rámci světa Acilut, se stejný scénář odehrává v osudu prvního člověka[2], který prožívá následující:
- Etapa blahobytu – přebývání v ráji, kdy mu Bůh dovolil si užívat „všech stromů v zahradě“, kromě stromu poznání.
- Etapa pádu do hříchu – člověk byl vyhnán z ráje a teď si musí „v potu své tváře“ zasloužit právo na vykoupení.
- Etapa návratu do ráje, když služba spěje ke svému završení
Jedná se v podstatě o ty samé stavy „ztráty a návratu“, o kterých píše Arthur Waite, a které jsou odraženy ve všech oblastech Tajné tradice.
Tarotové arkány jako historie duše
Po všem, co se nám doteď podařilo vyjasnit, začíná být jasné, že i Tarot musel pro Arthura Waita v sobě obsahovat stejné poznání, které nacházíme ve všech okultních systémech. Především se to týká řady dvaceti dvou karet velké arkány, které Waite věnoval největší pozornost. Na základě dopisování mezi Waitem a Pamelou Colman Smith a jeho osobních vzpomínek víme, že musel autor malířce velmi důkladně vysvětlovat, jak měly vypadat mnohé karty z velké arkány[3]. Existují i přímé zdroje s vyjádřením autora, které umožňují pochopit jeho vztah k předmětu:
„Před několika lety jsem se přesvědčil, a nejsem v tom sám, že Velká arkána na počátku existovala nezávisle na ostatních kartách, a že v určité době, kterou není možné stanovit, byly spojeny pro hrací účely. Momentálně mě zajímají pouze Velké Symboly. Jejich počet je 22.“
Citace z knihy od Marcuse Katze a Tali Goodvin, Tajemství Tarotu Waite-Smith, kapitola 3
Tímto se evidentně vysvětluje ta skutečnost, že byla celá sada ze 78 karet vytvořena Pamelou ve velmi krátkém termínu. Pracovala na ní okolo šesti měsíců, od června do listopadu roku 1909. Kdyžto u Velké arkány musel Waite své pracovní partnerce vše důkladně vysvětlovat, tak u Malé arkány jí naopak do značné míry dovolil zobrazit obrazy dle její vkusu, a proto nevzala tvorba malířce příliš času. Zajisté i u malé arkány byly Waitem vyznačeny obecné ideje toho, co měly karty vyjadřovat, a jejich vztah ke sfirotickému stromu potvrzuje jejich kabalistickou strukturu. Ovšem detaily obrázků jsou prostoupeny uměleckým stylem samotné Pamely. Týká se to, v první řadě, krajin plných lesů a starých zámků, kterými se malířka inspirovala během svého pobytu v anglické provincii Winchelsea a u své kamarádky ve Small Heath Place, kde je přenášela z reality na papír, a také nejrůznějších Shakespearovských divadelních prvků[4].
Podobné krajiny neustále potkáváme na kartách malé arkány, které vytvořila Pamela Colman Smith
Jak již bylo sděleno, Tarot takovým způsobem slouží jako cesta k poznání Boha a spojení se s Ním. Ale protože je Bůh ve své bytostné podstatě transcendentní a pro člověka neuchopitelný, tak se vztah s Ním buduje skrze kvality, kterými se On na základě vlastní vůle projevuje ve vesmíru. Hlavní takovou kvalitou je to, co nazývají kabalisté Šchinou. A právě mystéria Šchiny byly ústředním bodem hlubinného smyslu velké tarotové arkány, jak ji chápal Waite:
„Tajemství dvaceti dvou velkých tarotových arkánů bylo pro Waita tajemstvím Šekiny[5]. Toto hebrejské slovo v židovské mystice označuje „boží přítomnost“ nebo „svatého ducha“. Nevydané práce a některé nedávno publikované osobní poznámky Waita evidentně svědčí o tom, že zkoumal velkou arkánu jako ilustrované vyprávění o vztahu naší duše s touto boží přítomností. Zároveň se jedná o zjevenou božskou přítomnost, které může mystik nebo mág dosáhnout na vrcholu esoterické extáze.“
Citace z knihy od Marcuse Katze a Tali Goodvin, Tajemství Tarotu Waite-Smith, kapitola 3
Ve svých popisech velké arkány používá Arthur Waite pojmu „Šchina“ opakovaně. Obzvláště známou část, kde se setkáváme s tímto slovem, nalezneme u vysvětlení Velekněžky:
„V určitém smyslu vystupuje (Velekněžka) jako hypostáze samotné Vyšší Matky, jedná se o její jasný odraz. A přesně v tomto její zrcadlícím aspektu, nacházíme symbolismus její pravého a vyššího jména „Šchiny“, skutečné velkoleposti. Podle Kabaly se Šchina nachází jak nahoře, tak i dole. V horním světě je pojmenována jako Bina, vyšší porozumění, které se zrcadlí v nižších emanacích. V dolním světě se jedná o Malchut…“
A. E. Waite, Ilustrovaný klíč k Tarotu, arkán Velekněžka
Zde narážíme na to, že pro pochopení esoterického významu Tarotu, je studium Kabaly opravdu nezbytné. Většina lidí, která prakticky využívá tarotové karty a dělá výklady pro své klienty, je obeznámena s kabalistickými koncepcemi buď velmi okrajově anebo vůbec. Ale na základě všeho výše uvedeného předpokládám, že autor zřejmě vložil do obrázků a symbolismu arkánů zcela konkrétní, ale zároveň velmi bohatý a rozvětvený systém znalostí.
Kdybychom otevřeli knihu „Posvátná Kabala“ od Arthura Waita ve snaze najít doplňující informace, tak rychle zjistíme, že samotná kniha je rozdělena na 12 velkých celků nebo „knih“. Osmá v pořadí se jmenuje „Tajné učení Zoharu o svaté Šchině“, a s ní autor spojuje „tajemství pohlaví“ obecně, protože pro kabalisty Šchina vždycky představovala ženskou tvář (nebo ženskou hypostázi) Boha. Není těžké to pochopit: mužské a ženské v Bohu se navzájem vztahuje stejně jako nebeské a pozemské, a pokud použijeme filosofické terminologie, tak je to analogické vztahu transcendentního k imanentnímu. A protože Šchina je ze své definice projevem Boha ve stvoření, tak právě ona je „pozemským“, imanentním a pochopitelně ženským počátkem.
V této části knihy lze jednoduše najít úryvek, vypůjčený autorem bezprostředně ze Zoharu, ve kterém bez námahy rozpoznáváme onu Velekněžku, která na nás hledí z karty:
„Je také řečeno, že je muž dole doprovázen dvěma ženami, a že všechny požehnané cesty v obou světech jsou před ním otevřené. Muž čte Tajné Učení z pozemské ženskosti, a jemu předčítá ta, jež sedí mezi Sloupy Předvěčného Chrámu s knihou Tajného zákona, kterou třímá u sebe na svých posvátných kolenou.“
A.E. Waite, Posvátná Kabala, kniha 8, kapitola 2: „Tajemství pohlaví“
Všechny tyto prvky jsou moc dobře vidět na kartě Velekněžky – i sloupy chrámu i knihu tajného zákona na kolenou. Nezůstává žádných pochyb o tom, že Arthur Waite zcela vědomě ukryl do obrazů arkánů ta tajemství Kabaly, která se mu podařilo pochopit, když studoval tuto okultní nauku.
Na druhou stranu je potřeba chápat to, že se Waite snažil své fundamentální práce cílit na nejvíce vzdělané a kritické publikum, s nadějí, že si tímto způsobem zaslouží určité uznání také v akademických kruzích. Waite samozřejmě chápal, nakolik jsou jakákoliv témata spojená s mystikou a okultismem těžce přijímaná v takovém prostředí, a proto se snažil sám přidat své práci kritický charakter. Bylo mu jasné, že může svůj výzkum Kabaly předložit „pod omáčkou“ kulturně-historické analýzy, která může být kladně hodnocena ve vědeckém společenství, kdyžto kniha o tarotových akránech si sotva zaslouží u takových čtenářů větší ocenění. Proto do některých pasáží schválně vnáší pochyby ohledně důležitosti postavení tarotových arkánů, a vyjadřuje se ohledně vztahu Tarotu a Kabaly s velkou opatrností, přecházeje od faktických vědeckých tvrzení k osobním hypotézám a pocitům:
Je důležité přiznat, že i když nelze mluvit o reálných historických důkazech (o vztahu mezi Tarotem a Kabalou), které existují pouze v představách příznivců jejich mystické hodnoty, tak má Tarot opravdu, podle některých tvrzení, hodně cenný význam na úrovni symbolismu. Musím také poznamenat, že určitý pocit mě navádí k tomu, že jsou zde přítomny i nějaké vztahy s Kabalou, a že některé z nich velmi jasně zvýraznil Eliphas Levi.
A.E. Waite, Posvátná Kabala, kniha 11, kapitola 5
Ve stejné kapitole velmi spravedlivě poznamenává následující:
1) „u spisovatelů-kabalistů minulosti nenacházíme ani té nejmenší zmínky o Tarotu.“ Jedná se samozřejmě o ortodoxní židovské kabalisty, protože u kabalistů ze západní magické tradice nalezneme takové zmínky všude.
2) „vydané tarotové sady a pravidla jejich používání mohou pomáhat při věštění či divinaci… ale v žádném případě nemohou sloužit jako klíč ke Kabale.“ Z toho vyplývá, že poznat Kabalu na základě pouhého studia Tarotu je nemožné. Nicméně, v případě cíleného studia Kabaly z její prvozdrojů, je následně možné lépe pochopit to, co je zašifrováno v tarotových arkánech.
Když shrneme tyto dva body, tak je možné říci, že Tarot s veškerou svoji esoterickou hloubkou, kterou v sobě obsahuje, mnohem více potřebuje ke svému objasnění Kabalu než Kabala Tarot.
Nicméně, v nezávislosti na tom, nakolik přiznával Waite spojení starých tarotových sad s Kabalou, nezůstává pochyb o tom, že se do své vlastní tarotové sady pokusil vložit velmi mnoho kabalistických znalostí, a že se v tomto svém počínání velmi silně opírá o tradici rannějších autorů-okultistů, nehledě na to, že se s nimi pořád dohaduje.
Osobitosti arkánů v Tarotu Waita
Tématy předpovědí a karetních výkladů se Arthur Waite ve své okultní kariéře zabýval nejednou. Již v roce 1889 vydává poprvé knihu „Příručka ke kartomantii“ (Handbook of Cartomancy) - to je více než 20 let před vydáním své slavné tarotové sady. Tato příručka byla opublikována pod pseudonymem Veliký Východ. Autor důkladně skrýval, že se schovává za tímto jménem, a v jeho následujících dílech nejednou citoval Veliký Východ jako jinou osobu, se kterou v mnohém souhlasil. Mezi současnými badateli není nejmenších pochyb o tom, že jsou Arthur Waite a Veliký Východ (autor „Příručky ke kartomantii“) jedna a ta samá osoba, a proto bývá pro čtenáře velmi zábavné pozorovat, jak Waite cituje sám sebe, přidávaje tím na váze svým vlastním tvrzením.
Arkán "Kolo štěstí" z Waitovy sady
Celá tato konspirace měla především za účel ochránit osobu autora před vyzrazením toho, co se cítil být zavázaný tajit. Vstupuje do různých uzavřených pro veřejnost řádů (Zlatý Úsvit, Martinismus, Zednářství), se zavazoval přísahou mlčenlivosti a bral na sebe závazek o nerozhlašováni tajemství, která se předávala v těchto společnostech. Je evidentní, že ve všem, co se týkalo Tarotu a jeho spojení s Kabalou, hrály znalosti předávané v řádu Zlatého Úsvitu velmi významnou roli. A na rozdíl, například od Israele Ragardieho, který se nakonec rozhodl porušit vlastní přísahu a opublikovat celý magický systém tohoto řádu, měl Waite ke svým přísahám mnohem serióznější vztah. Považoval pravděpodobně sám sebe za čestného člověka, a využíval různé triky k tomu, aby mohl zároveň poskytnout čtenářům alespoň nějaké znalosti, a přitom se vyhnout prozrazení toho, co se zavázal skrývat.
Právě tímto se vysvětluje jeho složitý a často zdánlivě povýšený styl, jimž napsal svůj „Ilustrovaný Klíč k Tarotu“. Místo toho, aby zřetelně a v dostupné formě vyložil smysl a obsah každého arkánu, autor rozhazuje různorodými rozptýlenými frázemi, čímž umocňuje tajemnou atmosféru. Při čtení jeho textu je možné nabýt dojmu, že věnuje mnohem více prostoru sporům s jeho předchůdci a zpochybnění jejich podle něj nesprávných interpretací než vlastnímu vysvětlení správných interpretací. Abychom pochopili, jaký měl vlastně autor přístup k odhalení významu celého systému Tarotu, stačí pohlédnout na jeho popis arkánu Síla. Ve francouzských tarotových sadách, které byly známy do té doby, byla Síla jedenáctým v pořadí arkánem a Spravedlnost – osmým. V sadě Waita si tyto dvě karty vyměnily místa. Podívejme se na to, co o tom píše autor:
„Na základě důvodů, které mě zcela uspokojují, si tato karta vyměnila místo s kartou Spravedlnost, která je obvykle označována číslem osm. A protože tato obměna v sobě neobsahuje nic takového, co by mělo pro čtenáře význam, není potřeba to vysvětlovat.“
A. E. Waite, Ilustrovaný klíč k Tarotu, arkán Velekněžka
Zdá se, jako by se autor v této knize záměrně obracel k jakýmsi nezasvěceným profanům, kterým názorně nechce odhalovat skutečnou podstatu věcí. V dnešní době, potom co byla, díky úsilí již zmíněného Israele Ragardieho, se systém magie Zlatého Úsvitu obeznámena široká veřejnost, je dokonce i v těch nejjednodušších učebnicích Tarotu vysvětlena obměna těchto arkánů. Síla, na které je zobrazen lev, odpovídá znamení zvěrokruhu Lva, zatímco Spravedlnost se zobrazením vah odpovídá Váhám. Obecně vzato, pořadí po sobě jdoucích arkánů odráží pořadí hebrejských písmen s jejich astrologickými významy. A protože Lev se na zodiakálním kruhu (i v hebrejských písmenech) objevuje dříve než Váhy, tak by i karta Síla měla v pořadí arkánů předcházet Spravedlnosti.
Ale je zřejmé, že se autor „Ilustrovaného Klíče k Tarotu“ nechystal vysvětlovat tyto jednoduché zákonitosti. V popisu ostatních karet rovněž mnohé skrývá, zdržuje se vysvětlení a místy si dovoluje záměrně ponechat čtenáři pocit, že stojí před zavřenými dveřmi. Zřejmě právě z tohoto důvodu, nehledě na popularitu, kterou v průběhu let získávala samotná jeho sada, si kniha autora přiložena k této sadě nezasloužila příliš velkého uznání. I přesto, že byla tato kniha nejednou vydávána v různých jazycích, tak se v moderních tarotových školách a různých učebních kurzech věnovaných tarotu Waita velmi málo používají popisy karet, sestavené právě jejich autorem.
Aleister Crowley[6], který neměl rád Waita a svého času dokonce napsal falešný nekrolog s nadpisem „mrtvý Waite“, jízlivě zesměšňuje tajnůstkářský a povýšený styl tohoto autora. Nebudeme zde převyprávět všechny urážky a posměšky, které Crowley uměl velmi štědře nadělit, ale soustředíme se pouze na několika faktických argumentech, které uvádí:
„Co se týká nezměrné nafoukanosti pana Waita, tak se zdá, že si myslí, že čím více zamlženými a nepochopitelnými budou jeho výroky, tím více zasvěceným bude působit. Vzniká dojem, že pouze jediný pan Waite ví všechno o Tarotu, ale nikomu nic neřekne… Jsem přesvědčen, že je pan Waite schopný generovat nekonečné množství sladového mléka, jehož vystačí pro všechny, ale když přijde řeč na čisté mléko Slova, tak se začíná chytat dřevěné krávy. A pro pána Boha, Arthure, zahoď ty všechny svoje náznaky, náznaky, náznaky: „Podívejte se, vy nešťastní a tupí nezasvěcenci, na moji vznešenou úroveň poznání, o které se vám ani nezdálo!“ Tady máš svoji kritiku, Arthure, bez jakýchkoliv náznaků. Kdokoliv, který zná Pravdu a skrývá ji, je zrádcem lidského druhu; a ten, kdo ji nezná a snaží se ukrýt svoji neznalost tím, že si hraje na strážce tajemství, je šarlatánem. Se kterým z nich tedy máme tu čest?“
A. Crowley, „Rovnodennost“, sv. 1, č. 3
Pokud opomineme emocionální náboj těchto replik, tak se za nimi skrývá jednoduchý argument: nemá smysl podávat jakákoliv vysvětlení, pokud ve finále stejně nemáš záměr nic vysvětlovat. Nicméně je evidentní, že samotný Waite si to nemyslel: chtěl ponechat náznaky pro ty, kteří jsou schopni samostatně přemýšlet a hledat, ale neměly by být příliš průhlednými. Nakonec i sám Crowley nechtěně přiznává:
„Nejhorší na tom všem je to, že pan Waite skutečně měl jakési znalosti, byť i pomotané. Kdyby jenom přestal dělat vážného, mohl by z něj být alespoň nějaký užitek.“
A. Crowley, „Rovnodennost“, sv. 1, č. 3
Pokud ovšem shrneme veškerou činnost a tvorbu Arthura Waita, můžeme směle tvrdit, že jeho znalosti nebyly vůbec pomotané a v obrovské míře přesahovaly znalosti samotného Crowleyho. Knihám Waita, a především „Ilustrovanému klíči“, je opravdu vlastní určitý intelektuální snobismus. Ať se každý čtenář rozhodne sám, zda stojí za to se jím kvůli hledání znalostí prokousávat nebo je lepší tuto práci nechat stranou. Můžeme pouze poznamenat, že hledání pravdy a znalostí nebylo nikdy jednoduchou záležitostí, a prakticky všichni velcí zasvěcenci vždycky na své práci ponechávali závoj tajemnosti. Samotný Waite nepopírá, že je zde tajemství přítomno:
„Řekl bych, že pravá podstata tarotového symbolismu je tajemstvím, které znají jenom někteří, a mimo kruh těchto zasvěcených mohou všelijací hráči a spisovatelé kombinovat a vykládat karty, jak se jim zamane, ale nikdy nenaleznou to pravé rozřešení.“
A. E. Waite, „Posvátná Kabala“, kniha 11, kapitola 5
Není náhodou, že jsme věnovali tolik pozornosti právě Kabale. To, že s touto posvátnou naukou Arthur Waite spojoval přinejmenším svoji vlastní tarotovou sadu, ne-li celý Tarot vůbec, se potvrzuje množstvím použité kabalistické terminologie nacházející se v popisech arkánů i při pouhém prvním pohledu zblízka. Uvedeme některé příklady pojmů z „Ilustrovaného klíče k Tarotu“, které mají evidentní židovské kořeny a neustále se objevují v Kabale:
1) Šchina (arkán Velekněžka);
2) horní rajská zahrada (arkán Velekněžka); v Kabale se pohlíží samostatně na horní a dolní rajskou zahradu, a právě tato skutečnost dostává celou debatu mimo čistě náboženskou rovinu;
3) názvy sfirot – Bina, Malchut atd. (Velekněžka, Hvězda a jiné);
4) Šabat (Zamilovaní);
5) Urím a Tumím (Vůz) atd.
6) Starý dnů (Poustevník);
7) živé bytosti z Ezechielova zjevení (Kolo Štěstí);
8) dům bádání (Věž), jedná se o klasický židovský výraz (hebrejsky Bet ha-midraš); a jiné.
Na mnohých místech v textu nacházíme verše z různých částí Bible. Všechny citáty z Tanachu (starého zákona), například „kvítek šáronský a lilie v dolinách“ (Mág) nebo „po zmiji a baziliškovi šlapat budeš“ (Síla), samozřejmě předpokládají kabalistický komentář.
Ze všeho, co bylo ukázáno, plyne jednoznačný závěr: pro poznání niterné podstaty arkánů sady Waita nestačí rozvinout pouze praktické vykládačské dovednosti. Je zde potřeba se vybavit širokými znalostmi okultních systémů a otevřít před sebou brány k pradávným zdrojům. Pouze tehdy začíná velké Učení, shrnuté a předané v sérii dvaadvaceti obrazů, ožívat v rozumu i srdci a otevírat svá tajemství. Těm, kteří si přejí projít tuto cestu samostatně, doporučuji studium Sefer Jecira a Zoharu, čtení knih okultních klasiků (Eliphase Leviho, Papuse, Oswalde Wirtha, systém Zlatého Úsvitu) a v neposlední řadě samozřejmě i knihy samotného Waita, pokud se jedná o jeho sadu.
Ti, kteří by chtěli pomoci na této cestě a studovat tarotové arkány, jsou zváni na kurz „Esoterický Tarot“ ve škole Cesty Stromu Života (kurz je zatím dostupný pouze v ruštině).
Poznámky:
[1] V originále Le Tarot des imagiers du moyen-âge
[2] Jmenuje se také Adam, ale neměl by se zaměňovat s Adamem Kadmonem. Adam Kadmon prostupuje prostorem všech světů, kdyžto Adam – první člověk (obvykle bývá nazýván Adam a-Rišon), se nachází uvnitř stvořeného světa.
[3] Obzvláště jsou v této souvislosti zmiňovány arkány Blázen, Velekněžka, Viselec.
[4] Například různé boty u hrdiny na kartě Sedmička Holí.
[5] V tomto citátu ponechávám napsání tohoto hebrejského slova tak, jak ho uvedli autoři citátu, i přestože z pozice pravidel pravopisu hebrejštiny je správné toto slovo číst jako „Šchina“ (שכינה), nikoliv jako „Šekina“.
[6] Připomeňme si, že Crowley vytvořil 30 let po Waitovi svou vlastní tarotovou sadu, rovněž ve spolupráci se ženou – malířkou, a v současnosti je jeho sada pod jménem „Thotův Tarot“ hlavní konkurencí pro sadu Waita.
Autor: Betzalel Arieli
Překlad: Denis Cevan
