Původ a historie Kabaly jsou protkány různými legendami. Někteří tvrdí, že toto učení bylo předáno již Adamovi po jeho vyhnání z rajské zahrady. Jiní ho připisují Abrahamovi, který podle některých sestavil známou kabalistickou knihu – Sefer Jecira (ספר יצירה). Další mluví o zjevení Kabaly společně s darováním Tóry na hoře Sinaj. Vycházejíce z posledního tvrzení, by měla být Kabala zkoumána jako jedna z několika částí ústní Tóry.
Ale pokud odložíme stranou mýty, které nelze podložit žádnými historickými fakty, a podíváme se na tento složitý systém, který je v naší době nazýván jménem Kabala, tak je vhodné začít její historii odpočítávat od 12. – 13. století, kdy byly formovány její základní koncepce a termíny. Může mít Kabala mnohem hlubší historické kořeny? Rozhodně ano! Tajná duchovní tradice existovala před zmíněnou dobou již mnohá staletí a postupně se vyvíjela. Na této cestě se ovšem také transformovala a měnila své podoby. A proto, pokud budeme chtít stopovat její zdroje, tak budeme muset přestat mluvit o Kabale (v té podobě, jak je nám známá dnes), ale budeme muset začít mluvit o ranní hebrejské mystice, o Merkavě a o řadě jiných učení, které jsou bytostně příbuzné s Kabalou, ale jsou vyjadřovány jinými pojmy.
Ve 12. a 13. stolení bylo španělskými kabalisty sestaveno několik komentářů k Sefer Jecira (tato kniha byla známá hebrejským komunitám na Blízkém východě již v 9. století, a možná i mnohem dřív), a také řada interpretací k některým knihám Tanachu (spisy Starého zákona nebo hebrejská bible, pozn. překladatele) a k úryvkům z Talmudu. Přibližně ve stejné době nebo o něco dříve se objevuje kniha Bahir (ספר הבהיר). Ortodoxní tradice ji připisuje jednomu z učitelů Mišny – rabínovi Nechunijovi ben a-Kanovi a jeho žákům. Také slavná kniha Zohar (ספר הזוהר), kterou tradice spojuje s rabínem Šimonem bar Jochajem (2. století), je publikována přibližně na konci 13. a na počátku 14. století. Existovala-li tato kniha již dlouho předtím, možná schovaná na nějakém osamoceném místě, nebo ji napsal někdo ze středověkých kabalistů – ponecháme tuto otázku vědcům-historikům. Ať je odpověď jakákoliv, základní díla, ležící v osnově kabalistického učení, se dostávají na povrch a proslavují se ve zmíněném období 12. – 13. století.
Je nutné poznamenat, že na počátku byla Kabala především výhradním vlastnictvím židovské komunity. Většina známých kabalistu té doby se skládala z vážených rabínů, učitelů Izraelského národa a vykladačů Tóry a Talmudu. Výjimky se ovšem vyskytují také docela často. Jako dobrý příklad může posloužit Abraham Abulafia, který nejenže nebyl uznaným učitelem a rabínem, ale dokonce byl obětí drsných útoků ze strany kabalistů s ortodoxnějšími pohledy. Nicméně, ať už se jednalo o uznané učitele nebo nikoliv – byli to židé.
Později, během Renesance, když se kulturní hranice více zprůhlednily, vstoupila Kabala do prostředí křesťanů a evropských myslitelů. V 15. století se „otcem“ křesťanské Kabaly stál Pico della Mirandola, mezi jehož učitele patřili židovští mudrci a filosofové. Od něj štafetu přijal Johann Reuchlin, který napsal dvě velmi důležité knihy o Kabale – „O zázračném slovu“ a „O umění Kabaly“.
Universální duch Kabaly a bohatý esoterický instrumentář, který v sobě zahrnovala, si zasloužili o to, že se se stala páteří okultní tradice, která v sobě pojímá takové oblasti, jako alchymie, astrologie a magie. Přirozeně, i když se Kabala dostala do křesťanské kultury, tak se nepřestala rozvíjet dále v kultuře židovské. Nejvýraznějším zjevením pozdnější Kabaly, určujícím její následnou cestu, bylo učení Ari (rabína Iccháka Lurii Aškenazi), přednášejícího ve Cfatu (město v Izraeli, pozn. překladatele) v 16. století. On něho se začali rozvíjet základní směry Kabaly jak v aškenázských židovských komunitách (chasidismus), tak i v sefardských (škola Rašaše a další).
Bratrstvo „svobodných zednářů“
Před badatelem o Zednářství, který si přeje přesně a bezchybně vystopovat jeho původ, stojí stejná nelehká úloha, jako před badatelem o Kabale. Existuje velké množství legend a hypotéz, které se snaží vysvětlit, jak a odkud vznikli zednáři. Vypadá to, že takzvané „spekulativní“ Zednářství (tedy zabývající se intelektuálním, etickým a esoterickým učením) v Evropě postupně vyrostlo z rannějšího „operativního“, sestávajícího z cechů řemeslníků, zednářů a stavitelů.
Od 17. století jsou známy zcela konkrétní zmínka o Zednářství. Přibližně ve stejné době byly zformovány stupně Učně, Tovaryše a Mistra zhruba v té podobě, v jaké je zednářská tradice zachovává dodnes. Nicméně o tom, jak přesně probíhaly zednářské práce v lóžích v té době, víme jen velmi málo. Mnohem významněji o sobě dalo zednářské bratrstvo vědět v roce 1717, když byla vytvořena první Velká lóže v Anglii. Počínaje tímto obdobím a dále je historie zednářství popisována mnoha autory a vede se o ní diskuze v širokém spektru literatury.
Není tajemstvím, že počínaje od 17. – 18. století až do naší doby se Zednářství stalo hlavním zprostředkovatelem okultně-esoterických znalostí a praktik v Evropě. Pozdnější magické řády, jako byly Řád Martinistů, Zlatý Úsvit a Řád Východních Templářů (Ordo Templi Orientis, pozn. překladatele), byly vytvořeny zednáři vysokých stupňů zasvěcení, a samotné rituály i fungování těchto organizací byly z velké části převzaty od zednářského systému. Kabala, jak již bylo zmíněno, stála v centru tohoto obrovského souboru znalostí, který byl vyučován a přednášen v těchto okultních školách.
Tato fakta jsou dostatečně široce známá. Mnohem méně známo je to, nakolik široko a hluboko vstoupila Kabala do zednářské tradice, a jak jsou základní prvky a symboly jednoho a druhého učení mezi sebou propojeni. I přesto, že již o tomto tématu nebylo napsáno zrovna málo, je zde ještě hodně toho, co je potřeba dodat. Papus (G. Encausse), známý okultista a mág, který během svého života zastával vysoké funkce v několika zednářských ritech, píše ve své knize „Geneze a vývoj zednářských symbolů“ následující:
„Není těžké prokázat, že mnozí francouzští zednáři nemají absolutně žádné znalosti o zednářské nauce. Je pro ně těžké vysvětlit, proč určitý stupeň odpovídá konkrétní barvě na ozdobách nebo hebrejskému slovu, které je považováno za posvátné. Zednářská nauka však existuje! Její poznání poskytuje možnost obnovit mnohá tajemství tohoto ctihodného řádu, a aplikovat, z jedné strany, židovskou Kabalu, a ze strany druhé – gnostické mýty, které byly ve větší či menší míře pozměněny templáři.“
Tento autor poukazuje na některé důležité paralely ve své knize. „Pojďme se společně podívat, - vyzývá autor svého čtenáře, - nejsou-li hesla a posvátná slova původem z hebrejštiny, a nedá-li se jejich význam odhalit pouze v Kabale.“ A opravdu je mezi zednářskými hesly mnoho hebrejských slov. Nicméně u tohoto kontinuita přijetí kabalistické nauky samozřejmě nekončí. V tomto článku prozkoumám stavitelský a architekturní symbolismus Zednářství, a jasně poukážu na jeho kabalistické kořeny.
Počátek tvoření nebo tečka v kruhu
Není náhodou, že tento článek začínal právě krátkou historií Kabaly. Pokaždé, když začíná debata o jakékoliv návaznosti mezi Kabalou a pozdnějším evropským Okultismem, většinou se tvrdí, že právě křesťanská Kabala 15. – 16. století vnesla největší vklad do jeho obsahu. Ovšem co se týká Kabaly Ariho, která zahájila svůj vítězný pochod přes židovské komunity po roce 1572, tak její role se v tradici západního Okultismu značně podhodnocuje. Nicméně, jak brzy uvidíme, právě její symboly jsou velmi blízké Zednářství.
Ari začíná vykládat své kabalistické učení popisem Nekonečna, které předchází stvoření:
„Věz, že ještě před tím, než byly stvořeny výtvory a vznikly tvorové, existovalo vyšší jednoduché světlo, zaplňující veškerou realitu. A neexistoval žádný volný prostor v podobě prázdného vzduchu a prostoru, ale vše bylo zaplněno tímto jednoduchým světlem Nekonečna. A nemělo ani počátku ani konce, a vše bylo jednoduchým světlem, stejnorodým v jednotné rovnosti, a nazývalo se světem Nekonečna.“
V tomto stavu ani jeden objekt nemohl existovat jako takový. Různí komentátoři k tomuto textu poznamenávají, že v Nekonečnu bylo zahrnuto vše, co mělo následně vzniknout v podobě oddělených entit během tvoření. Nicméně tam, v tomto jednoduchém světle, byly jakékoliv objekty a ideje natolik pohlceni absolutní jednotou, že se nedokázaly definovat ve vlastních hranicích a být odlišitelnými vůči všemu ostatnímu. Proto pro počátek tvoření byl zapotřebí akt, který obdržel v Kabale název „stažení“ (Cimcum):
„A když vzniklo jeho jednoduché přání stvořit světy a nechat vzniknout bytosti, aby byla projevena dokonalost konání jeho… tehdy se stáhlo Nekonečno do centrální tečky, která je přesně uprostřed světa jeho. A stáhlo se toto světlo, a vzdálilo se do všech stran okolo centrální tečky. A tehdy zůstal volný prostor, vzduch a prázdné prostranství… Toto stažení bylo rovnoměrným okolo té prázdné centrální tečky. Takovým způsobem se tento prostor stal kulatým ze všech stran v úplné rovnosti. A neměl podobu čtverce s pravými úhly, protože Nekonečno stáhlo samo sebe do podoby rovnoměrného kruhu ze všech stran.“
Celý tento text se nachází v hlavní knize, napsané žákem Ariho a popisující jeho učení, - „Strom života“ (עץ חיים, brána 1, kapitola 2). K většině její vydání je přiložen i jednoduchý obrázek, umožňující jedním pohledem zachytit tento kulatý prostor s centrální tečkou uprostřed. V tomto prázdnu, které vzniklo po stažení se nekonečného světla, následně vznikají všechny světy, od nejjemnějšího duchovního až po svět materiální.
Stejné zobrazení tečky v kruhu je jedním z nejdůležitějších symbolů Zednářství. C. Claudy ve své „Knize učně“, která je povolána znovu vysvětlit zasvěcenému zednáři hlavní ideje řádu, píše následující:
„V každé náležitým způsobem zavedené a řízené lóži se musí nacházet symbol tečky uprostřed kruhu, umístěný mezi dvěma paralelními liniemi. Je to jeden z nejvíce úchvatných symbolů stupně Učně… Nikdo na světě není schopný říci, kdy, kde a jak se objevil tento symbol. Od samého počátku lidské historie se tento symbol stal znázorněním Boha pro člověka.“
Tečka v kruhu
Dále autor poukazuje na asociaci mezi tečkou v kruhu a slunečním kultem se starověku. Také pojednává o tom, že tečka znamená jednotu Boha (protože se jedná o to nejjednodušší, co lze zobrazit), a kruh – věčnost nebo nekonečno (protože se uzavírá a nemá ani počátek ani konec). „Symbol může mít mnoho významů, a všechny jsou správné, pokud si navzájem neprotiřečí.“ – poznamenává autor.
Na základě kabalistické interpretace tady opravdu nacházíme jak ideu jednoty Boha, tak i ideu Nekonečna, jak jsme to mohli vidět v úryvcích ze „Stromu života“. Ari, pokračující ve vysvětlování aktu stažení, nás přivádí k úžasnému závěru: kulatá forma prostoru je podmíněna rovnoměrností stažení, která zase podmíněna rovnoměrností Nekonečna:
„Příčina je v tom, že pokud svět Nekonečna přebývá v úplné rovnosti, tak je potřeba, aby se stáhnul rovnoměrně ze všech stran, a ne takovým způsobem, že by se stáhnul v nějaké oblasti více než v jiné. Z geometrie víme, že neexistuje rovnoměrnější formy, než je kruh – což nelze říci o čtverci s pravými úhly nebo o trojúhelníku a jiných tvarech. Proto bylo potřeba, aby stažení Nekonečna proběhlo formou kruhu.“
Tím pádem, kruh v Kabale přímo poukazuje na vlastnosti toho duchovního prostoru, ve kterém byly stvořeny světy, a nepřímo na samotného Boha („Nekonečno“), protože v sobě zahrnuje ideu rovnosti.
V posledním citátu nalézáme ještě jeden pojem, který sbližuje Kabalu a Zednářství – geometrie. Posvátné číslo 7, které má velmi mnoho významů, je u Zednářů spojováno se sedmi svobodnými umění. Velmi důležitou pozici mezi nimi má právě geometrie. Velké písmeno G, které je možné potkat na mnohých symbolech svobodných zednářů, se na té nejzákladnější úrovni interpretuje jako „Geometry“ – geometrie. I přesto, že v esoterických zednářských řádech má i jiné mnohem hlubší smysly, tak její základní význam neztrácí svoji aktuálnost.
Geometrie je obzvláště důležitá při plánování budov. Pokud je náčrt budovy vytvořen s nepřesnostmi, tak se celá konstrukce může rychle rozpadnout. Zednáři vnímají Boha jako Velikého Architekta Všehomíra, a proto si u nich geometrický symbolismus získal velký význam. Každý svobodný zednář, procházející vzestupem uvnitř svého řádu, se snaží do určité míry připodobnit Stvořiteli, a následně si osvojuje (doslova nebo jenom symbolicky) architekturní a stavitelské umění.
Symbol zednářství
Ranní Kabalistické učení bylo mnohem méně „matematické“. Mnohem více operovala s představami a pojmy, které apelovaly na meditativní schopnosti člověka a jeho představivost. V 16. století, díky pokusům zobecnit nahromaděný materiál*, se učení stalo více schematickým. V představě o duchovních světech nastalo strukturování. A přirozeně, role geometrie rovněž vzrostla. Kabala věnuje pozornost vztahům mezi kruhem, čtvercem, trojúhelníkem, rovnými liniemi atd. Když čteme knihy Ariho, tak vidíme počáteční chápání Boha jako „Nekonečna“, které se postupně, pronikajíc hlouběji do prázdného prostotu po procesu stažení, obléká do antropomorfních podob. V těchto podobách jeho světlo dostává názvy jako „Prvotní člověk“ (Adam Kadmon), „Starý dnů“ (Atik Jomin), „Velká tvář“ (Arich Anpin) atd. Nicméně, v těchto popisech, nehledě na to, že Stvořitel operuje s kruhy a přímkami, se ještě nedá vystopovat podoba Architekta nebo Stavitele. Tyto podoby vznikají během příští etapy vývoje Kabaly již v 17. století.
* [Na takovéto pokusy se dá nejčastěji narazit v knize rabína Mošeho Kordovera „Zahrada granátových jablek“ (פרדס רימונים). Autor neustále uvádí citáty ze Zoharu a názory předcházejících kabalistů, kde poukazuje na všechny konflikty mezi nimi a snaží se je rozřešit tím, že dokazuje pravdivost jedněch a chybovost druhých úsudků].
„Nejvyšší stavitel“ v Kabale
Nejbližším žákem Ariho byl rabín Chajim Vital, který napsal již zmiňovaný „Strom života“, a také více než 10 dalších knih, obsahujících učení jeho mistra. I přesto, že mnozí chtěli ovládnout to, co bylo v těchto knihách vykládáno, tak se tyto znalosti šířili velmi pomalu. Příčinou toho byla diskrétnost jejich autora. Ari zakázal svému žákovi přednášet Kabalu pro širokou veřejnost. Rabín Chajim obdržel právo ji šířit pouze některým žákům, které budou uznány za důstojné pro přijetí této nauky. Ve skutečnosti, během padesáti let, které prožil od smrti svého učitele, ve finále nenašel „důstojného“ nástupce a o samotě pokračoval v osvojování tohoto pokladu a prováděl další jeho systematizaci (pro podrobnější rozbor tohoto tématu čtěte můj článek „Rabín Chajim Vital – mág a okultista“).
A mezitím se sluchy o velkém rabínovi Icchákovi Luriovi a novém zjevení Kabaly již šířily po Evropě. Další žák Ariho, který mu nebyl natolik blízký jako Chajim Vital, sestavil své knihy a jezdil po cizích zemích, kde vyučoval rabín v různých židovských komunitách. Jmenoval se Israel Sarug*, a vycházela od něj další větev „luriánské“ Kabaly. Z velké části je velmi podobná tomu, co obsahovaly knihy Chajima Vitale, nicméně, v mnoha věcech jsou vidět zásadní rozdíly.
* [Mezi badateli-historiky je velmi diskutována otázka, zda byl opravdu Israel Sarug žákem Ariho. G. Scholem tvrdí, že nebyl vůbec přímým žákem, ale převzal učení Ariho z rukopisů, které byly ukradeny z truhly Chajima Vitale a zkopírovány, a následně se rozšířili ve Cfatu mezi některými zainteresovanými kabalisty].
Mezi ty, kteří obdrželi znalosti od Israele Sagura, patřili například Menahem Azariah z Fano, rabín Yakov Livshits a rabín Josef ben Šlomo Delmedigo. Vezmeme-li v potaz cíl našeho výzkumu, má smysl se obzvláště důkladně podívat na posledního z nich.
Josef Delmedigo pocházel ze známé rodiny židovských lékařů a znalců Tóry. Samotné jeho příjmení je lehce zkresleným italským výrazem „della Medico“, což zjevně poukazuje na medicínu. Do jeho rodiny patřil také rabín Eliah Delmedigo, žijící před několika generacemi, který se svého času v Itálii ocitl na styčném bodě dvou skupin židovské elity – filosofů racionalistů a následníků Kabaly. Navíc se Eliah Delmedigo stal jedním ze židovských učitelů již dříve zmíněného Pico della Mirandoly, který představil Kabalu jako universální učení před Evropou.
Rabín Josef ben Šlomo Delmedigo, často nazývaný "Jašarem z Kandie"
Teď bylo úkolem rabína Josefa Delmedigo udělat další krok v rozvoji tohoto směru. Ještě ve svém mládí získal velký objem znalostí jak v Tóře a židovské tradici, tak i v různých jiných naukách. V Padově se učil od Galileo Galilei astronomii a jako první mezi židovskými autory přijal Koperníkův heliocentrický systém. Následně navštívil Egypt, Turecko, Litvu, Polsko, Německo, Holandsko a jiné země, v některých z nich dočasně působil jako rabín nebo lékař. Sestavil velké množství knih o většině tehdy známých naukách a oborech, mezi které patřily například matematika, astronomie, chemie a medicína. Na obranu Kabaly proti těm, kdo na ní útočil s různými obviněními, napsal knihu „Pec moudrosti“ (מצרף לחכמה). Společně s ní je často vydávaná i jeho druhá menší kniha – „Spadlé plody moudrosti“ (נובלות חכמה), která pojednává o základech Ariho učení. Obě byly poprvé vydány v roce 1629.
Podle rabína Delmediga je „Nekonečno“ (přesněji „svět Nekonečna“) synem prvotní božské podstaty, o které nemůžeme nic říci. Samotný význam tohoto slova také získává novou interpretaci. V „Spadlých plodech moudrosti“ autor píše, že „Nekonečno“ je jako semeno pro světy (které z něj následně vzniknou) *.
* [V hebrejštině slovo „זרע“, doslova znamenající „sémě“, může být také použito ve smyslu „potomstvo“. Tím pádem, když rabín Delmedigo mluví o semeni světů, označuje ho za potomka Boha – prvorozeného syna, jehož síla je rovna síle jeho Otce (viz. zmíněna kniha, druhá kapitola). Pro jasnější představu ve vztahu k Nekonečnu používá slova „בן“ a „בכור“].
Nazývá se „nekonečnem“, protože v sobě obsahuje takový potenciál, ze kterého se může zrodit neomezený počet světů, nehledě na to, že ve skutečnosti, jsou tyto vzniklé světy omezené. Tím pádem je zde řeč o potenciálně nekonečné tvůrčí síle, která nebyla projevena do reality jako takové. Autor přímo poukazuje na to, že jakákoliv další relevantní diskuze může být pouze o Synovi, kdežto otce musíme ponechat mimo rámec zkoumání, kvůli neschopnosti našeho rozumu Ho pojmout*.
* [Tento rozdíl v počátečním božském bytí mezi Otcem a Synem, kteří si jsou v silách rovni, vyvolává zjevnou asociaci s křesťanskou teologií. Ve skutečnosti, pro ty z nás, kteří hluboce studujeme kabalistickou nauku, je evidentní, že mezi židovskými a křesťanskými esoterickými představami o Božském nejsou žádné principiální neshody. Nicméně, v rámci tohoto článku si nemůžeme dovolit věnovat tomuto tématu další pozornost].
Tento Syn-Nekonečno je v dalším výkladu popsán jako Nejvyšší Stavitel vesmíru. I tady je řeč o kulatém omezeném prostoru, uvnitř kterého byly tvořeny světy. Autor pokládá otázku: pokud byl omezený kruh dostačující k tomu, aby v sobě mohl obsáhnou všechny světy, tak jaký má účel počáteční nekonečno? Tady je odpověď autora na tuto otázku:
„Jak je ti známo z geometrie, pokud chce někdo nakreslit velkou kružnici o určitém rozměru [s centrem] v jakémkoliv bodě, musí mít k dispozici neomezený prostor. Vždyť pokud by měl být omezeným, tak by se mohl průměr kružnice jednoduše stát větším, než je dostupná plocha, a celý záměr by se stal nerealizovatelným… Stejně tak i při stvoření světa, dokud ještě nebyl známý vhodný pro něj rozměr, tak bylo nutné, aby místo, kde bude stvořen, a materiál, ze kterého vznikne, byly neomezené. Vždyť v opačném případě by se mohlo stát, že by jich nebylo dostatečné množství pro velikost vesmíru, zamýšleného v mysli Nejvyššího Stavitele, buď požehnané jméno Jeho. A proto si přál, aby prostor a plocha byly neomezenými…“
Kromě toho, rabín Delmedigo popisuje i „nástroje“ tohoto Nejvyššího Stavitele. Mluví o tom, jak tento Syn „putoval ve světě Nekonečna, procházeje krátké a dlouhé vzdálenosti, a v rukou měl měřící pravítko a stavitelskou tyč, a měřil, vážil, propočítával.“
Stavitelská tyč (אמת הבניין) je také měřícím nástrojem. Přesněji by se tento nástroj dal přeložit jako „stavitelský loket“. Jedná se totiž o to, že v minulosti byl loket mírou, která se používala u jakýchkoliv staveb. Všechny rozměry Chrámu, uvedené v Tanachu, jsou rovněž v „loktech“. Tím pádem, tato tyč představovala prostředek, dovolující pokládat míru rovnou „loktu“ (přibližně půl metru). Když si začal Stvořitel přát zorganizovat prostor pro vznik světů, vzal kružítko:
„Nekonečný měl v rukou kružítko, vytvářel značky a odměřoval rozměry omezených průměrů, postupně více a více přibližuje nožičky kružítka k sobě, dokud se nedostal k velikosti průměru kruhu Malchut. Jedná se o desátý kruh, který je nejblíže centru, ve kterém Nekonečný uznal za vhodné stvořit světy.“
Jedná se zde o všem známých 10 sfirot – pojem, který je těžištěm celé kabalistické nauky. Nejvyšší Stavitel kreslí pomocí svého kružítka 10 koncentrických kruhů, a postupně se přibližuje k tomu nejmenšímu (Malchut – název 10. sfiry), ve kterém budou stvořeny světy. Stojí za zmínku to, že tato posloupnost se liší od té, která je zmíněna ve „Stromu života“ od Chajima Vitale. Tam bylo 10 kruhů vytvořených teprve uvnitř prázdného prostoru, který zůstal po stažení, a celý se stal místem pro následný vznik světů. U rabína Delmediga vidíme jiný obraz: na počátku v nekonečném světle vznikají kružnice, vložené jedna do druhé, a teprve potom v poslední z nich vzniká prostor pro světy.
V každém případě je ovšem princip postupného přechodu od širších kružnicí k užším úplně stejný. Princip vyjadřuje postupné slábnutí božské síly nebo zatemnění světla, což umožnuje ponechat stvořením určitou úroveň svobody a možnost si uvědomovat sebe jako něco samostatného.
Takže tady již vidíme Nekonečno i jako něco jiného než zcela nepopsatelný jev. Není to jen jediné vše sebou zaplňující světlo nebo absolutní božská síla. Tady se před námi objevuje Nekonečno spíše v roli Architekta nebo Stavitele, vybaveného nástroji pro kreslení a měření. Je to veliký Zednář, tvořící Chrám všehomíru. Protože jak na základě zednářských, tak i mnohých jiných prastarých učení (včetně kabalistického), je chrám vnímán jako odraz vesmíru, a v samotné jeho struktuře je obsažena univerzální analogie s ním. Kružítko, pravítko a další nástroje Stvořitele jsou považovány za jedny z nejdůležitějších v jakékoliv zednářské lóži*.
* [Za tři vznešené předměty jsou u zednářů považovány posvátná kniha, kružidlo a úhelník, které se pokládají na oltář. Pravítko a další nástroje hrají v jejich symbolistu rovněž velmi podstatnou roli. U rabína Delmediga nenajdeme přímé zmínky o úhelníku, nicméně sám o sobě vztah mezi kružítkem a úhelníkem, by posloužil jako velmi vhodný symbol pro Kabalu. Úhelník pomáhá odměřit pravé úhly a kružítko zase zobrazovat kruhy. Ideu „kvadratury kruhu“ nebo „cirkulatury kvadrátu“ potkáváme již počínaje od Tikunej Zohar (jedna z částí již zmíněné knihy Zohar)].
Je nutné poznamenat, že k takovým popisům došla Kabala v 1. polovině 17. století, což je doba, kdy se zřejmě zrovna zaváděly rituály „spekulativního“ zednářství. Existovalo spojení nebo nějaké přijetí tradice mezi jedním a druhým? To, že do sebe Zednářství absorbovalo mnohé prvky z kabalistické nauky, již bylo prokázáno předtím (viz. citáty z knihy Papuse). Co se týká stavitelského symbolismu, kružítka, pravítka atd., historici budou nejspíše tvrdit, že to všechno přišlo do Zednářství z cechů mistrů-stavitelů středověku, kteří to mohli získat od svých ještě mnohem starších předchůdců. Ale i přesto to vůbec nebrání tomu, že tyto stejné ideje a symboly mohli díky Kabale získat další duchovní hloubku.
Zednářství 17. a počátku 18. století se rozvíjelo v Anglii*. Rabín Delmedigo tam nikdy nebyl, nicméně v Amsterdamu přenechal některé své knihy jinému židovskému filosofovi a kabalistovi – rabínovi Menašemu ben Israeli, který jezdil do Anglie a jednal tam ohledně povolení pro židy, aby se mohli usazovat v této zemi a mít tam právní status. Menaše ben Israel měl také vlastní vydavatelství, ve kterém vytiskl nějaké kopie knih Delmediga. V této souvislosti není nic zvláštního na předpokladu, že se tyto knihy společně s dalšími kabalistickými zdroji, dostaly v té době do Anglie. Konkrétní linie předávání tradičních znalostí jsou v tomto případě pouhou hypotézou, která ještě čeká podložení fakty. Nicméně, samotná příbuznost mezi představami Kabaly a základy zednářského symbolismu, jak je vidět v tomto článku, nevyvolává žádné pochyby.
* [Některá svědectví o této ranní periodě Zednářství je možné získat ze zápisků Eliase Ashmola, - známého v té době mystika, vědce a sběratele, - který byl v roce 1646 přijat do zednářské lóže].
Autor: Betzalel Arieli
Přeložil: Denis Cevan
