Ve slovníku moderních esoteriků se můžeme často setkat s takovými slovními spojeními, jako je „židovská Kabala“ a „západní Kabala“. Jinak řečeno, jde o vymezení hranic mezi kabalistickými studiemi realizovanými židovskými mystiky a mágy, které se rozvíjely v prostředí judaismu a kabalistickými díly západních okultistů, která nejčastěji nepatřila k judaismu a budovala si vlastní Cestu v souladu s integrální Západní esoterickou tradicí.

Takové rozdělení budí řadu otázek. Především, jak moc je toto rozdělení vůbec opodstatněné a užitečné? Kde přesně se nachází hranice mezi tzv. „západní“ a „židovskou“ Kabalou? Vždyť kdybychom z většiny „západní“ Kabaly odebrali vše „židovské“, nemuselo by z Kabaly zbýt vůbec nic. Může být pro příznivce „západní“ Kabaly užitečné studium „židovských“ zdrojů, a naopak – mohou práce v oblasti Kabaly, které vytvořili západní mágové, něčím obohatit nábožensky založeného Žida? Anebo jsou mezi těmito dvěma skupinami nepřekonatelné metodologické rozdíly a jejich propracovaná díla se nejsou schopna navzájem obohatit?

Tyto otázky jsou, samozřejmě, velmi obecné. A proto, abychom se více přiblížili k odpovědi, podíváme se, jak Kabalu vnímali klasici západního okultismu, jaké písemné zdroje považovali za nejvíce uznávané a klíčové pro tuto oblast. A nakonec, podle jakých principů byl uspořádán kabalistický vesmír a které otázky považovali za nejvíce důstojné k prozkoumání v rámci kabalistického výkladu.

Možná, že pro ty čtenáře, kteří mají blízko k Západní tradici, takový exkurz pomůže se podívat novým pohledem na to, čím byla Kabala pro mistry této Tradice. A pro ty, kteří mají blíže k náboženskému vnímaní světa judaismu, může tento článek pomoci najít něco společného ve snahách západních okultistů, a třeba se propast mezi „židovskou“ a „západní“ Kabalou už nebude zdát tak nepřekonatelnou.

Kabala vždy hrála jednu z klíčových rolí v Západní tradici. Byla úzce spojena s takovými obory jako alchymie, astrologie, Tarot, rituální magie. Po staletí formovala vnímání světa západních mágů, dávala logiku iniciačním rituálům, určovala uspořádání esoterických společenství.

V době renesance bylo vynaloženo úsilí o syntézu Kabaly s hermetickými mystérii. V tutéž dobu se rozvíjela křesťanská Kabala, která se zabývala zejména popisem božské podstaty Krista, Trojice a dalších témat křesťanského vnímání světa. Důležitou roli Kabaly v tomto směru dobře vystihuje výrok Pico della Mirandoly: „Žádná věda nás nedokáže přesvědčit o božské podstatě Ježíše Krista lépe než magie a Kabala“. On si také všiml, že pokud přidáme písmeno šin (ש), které se pojí s duchem svatosti, doprostřed jména Avaja (יהוה), tak vznikne jméno Ješua (יהשוה), tedy hebrejské jméno Ježíše. Johann Reichlin rozvíjel tuto myšlenku a stanovil tři globální období ve vývoji lidstva. Podle této periodizace se Bůh nejdříve zjevil patriarchům ve jménu Šadaj, poté v druhém období (doba Mojžíše a Tóry) se Bůh zjevoval pod jménem tetragrammatonu jod-hej-vav-hej. A konečně, ve třetím období se Bůh zjevil jako spasitel v pětipísmenném jménu Ješua. Kromě toho, křesťanskou Kabalu rozvíjeli Athanasius Kircher, Jakob Böhme, Jan Baptist van Helmont a mnoho dalších. A přece lze křesťanskou Kabalu obecně považovat za jakousi nástavbu Kabaly jako takové. Jinými slovy, může být označena jen jako jedna z oblastí té Kabaly, kterou rozvíjeli západní okultisté.

Abychom mohli vyjádřit pozici západního okultismu v otázce Kabaly komplexně, podíváme se na názory takových mágů 19. – 20. století, jako je Eliphas Lévi, Papus, MacGregor Mathers a William Westcott. Tyto postavy jsou nejen považovány za klasiky okultní literatury, ale co je důležitější, jsou to představitelé dvou předních větví Západní tradice, konkrétně anglické a francouzské školy. Všichni měli během života žáky a následovníky. Takto tito lidé udávali duch své doby a aktivně ovlivňovali různá okultní společenství. Zejména Papus byl jedním ze zakladatelů Martinistického řádu a stál v čele Antického a původního řádu Memfis-Mizraim. Westcott a Mathers zastávali vedoucí pozice ve Společenství rosekruciánů Anglie a společně ještě s jedním mágem založili Hermetický řád Zlatého úsvitu, ze kterého později vzešli takoví významní okultisté jako Aleister Crowley, Arthur Waite a mnoho dalších.

 

Levi

Co tedy znamenala Kabala pro Eliphase Léviho? Samotnou Kabalu považuje za odraz jednotného okultního systému, který má kořeny v nebývale dávných dobách. A samotný systém byl rozvíjen různými národy (Židy, Řeky, Egypťany). Navíc, bez ohledu na to, jaké formy tyto národy do systému přidávaly, podstata samotného systému zůstávala stejná. Konkrétně mluví následovně:

„Všechna náboženství zachovala vzpomínky o primitivní knize, napsané mudrci prvních staletí prostřednictvím obrazů. Židovská tradice pokládá za autora této knihy Enocha – sedmého učitele světa po Adamovi, Egypťané připisovali její autorství Hermovi Trismegistovi a Řekové – Kadmovi, zakladateli svatého města. Tato kniha byla symbolickým zkrácením primitivní pověsti, později nazvané Kabalou – hebrejským slovem, ekvivalentem k tradici“.

Takový proslulý výklad dává Kabalu do pozice univerzálního tajného učení, které bylo obsaženo v představách různých dávných kultur. A pokud je tomu tak, může být omezeně připojena, například, i k řecké a egyptské magii a mysteriím. Zároveň, pro pochopení Kabaly, Eliphas Lévi odkazuje hledající přece jen k čistě kabalistickým zdrojům, které vznikly z větší části právě v židovském prostředí. Klade důraz na to, že Kabalu nelze poznat v potřebné míře pouze na základě děl západních okultistů. Z tohoto důvodu mluví následovně:

„K zasvěcení do Kabaly nestačí přečíst a promyslet díla Reichlina, Galatina, Kirchera nebo Pico Mirandoly; je zapotřebí také prostudovat a pochopit židovské autory ze souboru Pistoria, zejména „Sefer Jeciru“, dále „Filosofii lásky“ Leona Hebrejského; je zapotřebí také přikročit k veliké knize „Zohar“, pozorně si přečíst v kolekci roku 1684 nesoucí název „Cabbala denudata“ traktáty o kabalistickém pneumatu a „koloběhu duší“; poté směle vstoupit do světlo nesoucí temnoty celého dogmatického a alegorického Talmudu.“

Eliphas Lévi byl tudíž obeznámen nejen s klasickými kabalistickými díly, vytvořenými v lůně židovského prostředí, ale dokonce je doporučoval k četbě těm, kteří měli zájem poznat okultní vědu. Mezi nejvíce pozoruhodnými pracemi, zmíněnými Eliphasem Lévi, zaujímá zvláštní místo Sefer Jecira. Tato kniha je věnována otázce stvoření světa, dává jakousi představu o sfirot a vypráví o 22 písmenech hebrejské abecedy. Další ústřední prací je kniha Zohar, která sebou představuje alegorický komentář k Tóře, odkrývá podstatu vztahů různých Obrazů Všemohoucího a další problematiku. Eliphas Lévi také odkazuje na knihu „Cabbala denudata“ (což znamená „otevřená Kabala“) – my se k jejímu obsahu vrátíme později, skládá se především z klasických děl židovských kabalistů. Co se týče této sbírky, Eliphas Lévi obrací pozornost žáka k textům popisujícím pneuma, tedy problematiku struktury duše, specifika jejího převtělování, otázky existence duší uvnitř Adama, otázky zhřešení, a také náprav následků tohoto zhřešení, atd.

Papyus

Další vlivný francouzský okultista působil pod pseudonymem Papus. Když se mluví o Kabale, Papus ji od začátku představuje jako starodávnou tradici, která měla ulehčit chápání Tóry. Na jednu stranu pomáhá porozumět zákonu, který určuje vztahy Židů mezi sebou navzájem, se sousedy a Bohem. A na druhou stranu, Kabala se představuje jako tajné učení, které díky svým teoretickým a praktickým poznatkům pomáhá ke spojení s Bohem, člověkem a vesmírem.

Teoretická část Kabaly, jak zmiňuje Papus, byla zakotvena v Sefer Jecira i v Zoharu. Přičemž Sefer Jecira je věnována takové části Kabaly, jako je „Berešit“, tedy stvoření světa a tajným zákonům, a Zohar – části „Merkava“, tedy Nebeskému vozu. Papus podotýká, že v této části je řeč o Božské podstatě a způsobech jejího projevování. Zobecněním oblasti kabalistických otázek je Papus shrnul do 4 bodů:

  • Pověst patriarchální o vznešené svátosti Boha a o božských osobách.
  • O tvoření duchovním a o úpadku andělů.
  • O původu chaosu, hmoty a obnovy světa v šestidenní lhůtě.
  • O stvoření viditelného člověka, jeho úpadku a o božských cestách k jeho nápravě.

Co se týče praktické Kabaly, dle názoru Papuse, existují v písemné podobě  pouze rozptýlené poznámky. V tomhle smyslu odkazuje na Klíče Šalamounovy, které jsou základem pro ostatní grimoáry (knihy, které popisují hlavně podstatu různých duchů a další informace potřebné k jejich vyvolávání). O praktické Kabale uvádí Papus následující komentář:

„Praktická Kabala vysvětluje duchovní význam Zákona a stanovuje způsob očisty, připodobňuje duši Božstvu, představujíc ji orgánem dávajícím a působícím ve sféře viditelného a neviditelného.“

K tomuto okultista dodává:

„Teorie praktické Kabaly se pojí s obecnou teorií Magie, jednotou představy a symbolu v přírodě, v člověku a ve vesmíru. Působit na symboly znamená působit na představy a na bytosti duchovní (na anděly).“

Zde mág obecně mluví o uplatnění zákonu analogií, kdy se prostřednictvím manipulací konkrétních jmen a symbolů ovlivňují různí duchové, démoni a andělé.

Následující schéma sumarizuje názory Papuse na rozdělení Kabaly.

papus kniha

Mazerstsvet

Při zmínce o anglické škole okultismu je pravděpodobně nutné si v první řadě vzpomenout na MacGregora Matherse. Mathers, jakožto i předchozí okultisté, klade důraz na židovskou tradici. O důležitosti studia Tanachu pro křesťany hovoří MacGregor Mathers takto:

„Nechť si každý křesťan položí otázku: „Jak můžu doufat v pochopení Starého zákona, když nevím nic o výkladu, který mu dává národ, jehož svatou knihou byl od počátku? A jak mohu počítat s tím, že pochopím Nový zákon, když nerozumím významu Starého?“

V úvodu svých překladů traktátů Zoharu mluví Mathers následovně:

„Po Zhřešení andělé milostivě vyprávěli.. (o Kabale) …nepokorným synům země ve snaze zásobit předky lidstva způsoby k návratu k prvopočáteční vznešenosti a blaženosti. Od Adama… (Kabala) přešla k Noemovi, a od Noema k Abrahámovi“.

Kabala tedy znovu vyvstává jako způsob vykoupení, nápravy, který byl svěřen praotcům. Mathers taktéž připomíná čtyři oddíly Kabaly:

  • oddíl: Praktická Kabala. Do něj spadá práce s talismany a ceremoniální magie celkově.
  • oddíl: Písmenná Kabala. Tento oddíl vědy je věnován různým operacím, které se vykonávají s písmeny (gematrie, temura atd.). Je zřejmé, že židovští kabalisté se v této oblasti cítí mnohem sebejistěji, ovšem přední západní okultisté také demonstrovali obratnost v tomto směru práce, a to díky znalosti hebrejštiny.
  • oddíl: Nepsaná Kabala – část ústní tradice zahalená tajemstvím a domněnkami.
  • oddíl: Dogmatická Kabala. Tedy ve skutečnosti samotná sbírka klíčových kabalistických textů. Mathers uvádí čtyři díla, a podle všeho jsou všechna vypracována židovskými kabalisty integrovanými do náboženského prostředí. Jsou to díla jako:
  • Sefer Jecira
  • Zohar (co se týče těchto dvou knih, Mathers souhlasí s Eliphasem Lévi a Papusem)
  • Sefer Sfirot. Mathers ji překládá jako „Knihu emanací“. Tato kniha popisuje postupný přechod Boha ze stavu nebytí do stavu bytí.
  • Eš Mezaref. Název traktátu se dá přeložit jako „Tavičův oheň“ nebo podle překladu jako je v knize Matherse „Očišťující oheň“. Je to kabalistický alchymistický traktát. Badatelé se přiklání k tomu, že tento text byl původně napsán v hebrejštině, ale k nám se dochoval pouze v latinském překladu. Tento překlad byl zakomponován von Rosenrothem v jeho „Kabbala Denudata“, kterou doporučoval Eliphas Lévi.

Řekneme si pár slov o této knize. Dnes je široká veřejnost obeznámena s knihou „Kabbala Denudata“ podle překladu vypracovaného právě Mathersem na konci 19. století. Ale Mathers přeložil pouze část této obsáhlé práce (kolem 250 stran z téměř 2600 stran originálního textu, tedy opravdu malou část). V „Kabbala Denudata“ byly tím pádem, kromě tří traktátů z knihy Zohar (přeložených Mathersem), představeny ještě: „Pardes rimonim“ Mošeho Cordovera, „Emek ha-melech“ Naftali Bacharacha, „Ec chaim“ Chaima Vitala a další kabalistické původní zdroje. V knize se také dochovaly vlastní komentáře a výtvory von Rosenrotha. Samotný Knorr von Rosenroth byl křesťanským okultistou 17. století, studoval Kabalu v Amsterdamu u řady známých rabínů. Je známo, že dodával cambridgeskému spolku neoplatoniků rukopisy výtvorů ARI (rabí Jicchaka Lurii) a jeho následovníků (především Israele Saruga). Kabalistické znalosti samotného von Rosenrotha a jeho okolí byly tudíž čerpány z židovského prostředí, nebyly z něj izolovány. A co se týče samotné knihy, až do konce 19. století zůstávala „Kabbala Denudata“ hlavním zdrojem vědomostí o Kabale pro nežidovské čtenáře. Zároveň však oplývala právě židovskými klasickými zdroji.

Pamyatnik Knorru fon Rozenrotu v Zultsbah Rozenberge

Další velikán anglického okultismu William Westcott říká, že každý, kdo se zajímá o okultní vědu, nezávisle na jeho víře, by měl věnovat pozornost Kabale dávných rabínů.

V dřívějších dobách v okultních dílech o Kabale byly legendy často přednější než fakta. Ale Westcott se při výkladu svých názorů opírá často o vědecký přístup, a ne o smyšlený. Poznamenává, že není možné říci, kdo byl autorem prvních kabalistických názorů nebo kdy přesně se zrodil tento systém. Ale poukazuje na to, že známá fakta vedou právě k židovským rabínům období Druhého chrámu (tedy konec 6 st. př. n. l.). Westcott mluví také o možném chaldejském vlivu na formování Kabaly v důsledku babylonského zajetí. Mezi hlavními starověkými kabalistickými traktáty, stejně jako i ostatní, vyzdvihuje v prvé řadě Sefer Jecira a Zohar. Co se týče datace Sefer Jecira, Westcott určuje přibližně rok 200 př. n. l., přičemž odkazuje na specifika jazyka, která jsou charakteristická i pro Mišnu – tedy opět preferuje fakta před mýty. Samotný Westcott je s tímto dílem velmi dobře obeznámen, přeložil a publikoval jeho překlad do angličtiny. O těchto knihách píše Westcott následovně:

„Sefer Jecira a Zohar představují jádro ústní tradice. Disponováním tohoto jádra se mohli pyšnit starodávní rabíni. Dokonce prohlašovali, že právě toto je to samotné „Tajné vědění“, které Bůh dal Mojžíšovi proto, aby ho kněží používali pro svoje potřeby, na rozdíl od Psaného zákonu, určeného pro masy národů“.

Ve výčtu důležitých traktátů také zmiňuje takové práce jako:

  • „Objasnění Deseti sfirot“ Azriela ben Menahema
  • „Abeceda“ rabí Akivy
  • „Nebeská brána“ Abrahama Cohena de Herrery
  • „Kniha Henochova“
  • „Zahrada granátových jablek“ Moše Cordovera
  • „Traktát o emanacích“ rabí Izáka Nasira
  • „Strom života“ rabí Chaima Vitala
  • „Koloběh duší“, které odráží názory rabí Jicchaka Lurii

Kromě toho Westcott odděluje zvlášť „Fontánu života“ a „Korunu království“ Šlomo ibn Gabriola.

Co se týče praktické Kabaly, Westcott podotýká, že je věnována mystickým a alegorickým interpretacím Starého zákona, rozboru každé fráze, každého písmene, odhalování spojitostí mezi písmeny a číslicemi pomocí různých operací s písmeny (gematrii, temuru, notarikon apod.). Kromě toho také zmiňuje, že praktická Kabala se zaobírá utvářením a použitím božských a andělských jmen, pracuje s amulety, slouží k formování magických kvadrantů a živí širokou škálu příbuzných esoterických disciplín, které ve výsledku utvářejí základ středověké magie. Ale bez ohledu na to, že v průběhu staletí se o Kabalu zajímají nejautoritativnější okultisté a samotná Kabala zaujímá ústřední místo v Západní esoterické tradici, Westcott uvádí následující poznámku:

„Nakolik je mi známo, praxe Kabaly jakožto Magického umění je téměř zcela omezena na okruh ruských a polských  rabínů a ještě na několik badatelů okultismu v této zemi“.

Co se týče ústní tradice, Westcott prohlašuje, že některé části kabalistického učení nebyly nikdy publikovány a že se předávaly přímo z učitele na žáka. Poznamenává, že sám některé takové vědomosti načerpal v prostředí Společenství rosekruciánů a hermetických lóží. V tomto ohledu je Westcott otevřenější než Mathers, který nejen že odmítl prozradit tyto nepsané vědomosti, ale dokonce odmítl mluvit o tom, zda mu byly předány nebo ne.

Když mluvíme o dogmatické Kabale, Westcott cituje Ginsburgovy úvahy na toto téma, podle kterého Kabala řeší následujících 5 problémů:

  • Podstata Boha.
  • Stvoření vesmíru a našeho světa.
  • Stvoření andělů a lidí.
  • Osud světa a lidstva.
  • Šíření zákonu.

Podle představ Westcotta se Kabala jeví v první řadě právě jako esoterická stránka judaismu. Zejména říká, že Kabala potvrzuje tyto teze Starého zákona:

  • jednota Boha
  • nehmotnost Boha, tedy to, že nemá tělesnou formu
  • věčnost, neměnnost, dokonalost a dobrota Boha
  • stvoření světa podle vůle Boha
  • stvoření člověka k obrazu a podobě Boha

Dnes se můžeme u některých současných autorů často setkat s popisem paralel mezi Kabalou a jinými tradicemi, zejména východní, a sice části týkající se nejabstraktnější kosmologie, tak i části spojitosti různých božstev s kabalistickými kategoriemi. Když mluvíme o spojitosti Kabaly s indickým esoterickým systémem, Westcott vyzdvihuje při bližším zkoumání jejich rozlišnosti, nehledě na to, že tam i tam můžeme mluvit o reinkarnaci nebo o světech.

Westcott soustředí pozornost na to, že prostřednictvím konceptu emanací se Kabala snaží objasnit přechod z nekonečna do konečna, z jednoty do množství forem, a také objasňuje původ hmotného z duchovna a vztah mezi Stvořitelem a tvořením. A to jsou právě ty samé otázky, které tradičně zajímají židovskou teologii.

Když mluvíme o aspektech Kabaly, které si zaslouží nejvyšší pozornost, Westcott vyjmenovává 7 nejdůležitějších bodů:

  • Bůh jakožto nejvyšší a nepostihnutelný, jako Ejn Sof, nebyl přímým stvořitelem světa. A všechny věci z prvopočátečního zdroje byly zformovány v následujících emanacích, a každá z nich byla méně dokonalá než ta předchozí. Tím pádem se ukazuje, že vesmír byl manifestován Bohem, ale poslední fáze jsou spojeny s nedostatkem dokonalosti.
  • Všechny věci, které vnímáme, nebo které známe, jsou uspořádány podle sfirotického typu (jinak řečeno, Strom sfirot může být objeven v jakémkoli objektu nebo procesu).
  • Před ztělesněním v našem světě lidské duše pre-existovaly ve světě horním.
  • Před inkarnací lidská duše pobývá v Nebeském paláci, neboli v nejvíce Zbožném, ve kterém je učiněno rozhodnutí, do jakého pozemského těla se musí každá duše nebo Ego vtělit.
  • Po pozemském životě nebo životech musí být ve výsledku každá duše očištěná natolik, na kolik je zapotřebí, aby mohla být znovu vstřebána do nekonečného Boha (v tomto kontextu je dobré připomenout i to, co se říká u židovských autorů ohledně zeslabení přání, zbavení se egoismu a připodobnění ke světlu).
  • Většinou zřídka kdy stačí jeden lidský život (k takovému očištění). Skoro všichni pociťují nevyhnutelnost využít dva životy. A pokud i druhý život končí nezdarem, tak do třetího života přichází člověk spojený se silnější duší, která posouvá hříšníka nahoru k čistotě. Takové je schéma reinkarnace, převtělování duší neboli metempsychózy.
  • Až všechny duše, které zde byly převtělené, dosáhnou dokonalosti, tak padlí andělé musí být taktéž spaseni, a všechny životy splynou vjedno v Bohu skrz Polibek Lásky Rtů Pána Boha, a Projevený vesmír již nebude více existovat, dokud znovu nebude oživen božským postihem.

Když si shrneme výše řečené, můžeme si všimnout, že tito klíčoví pro Západní tradici mágové, za prvé, odkazují své žáky ke klasickým židovským textům ve snaze přiblížit svým spoluobčanům tyto texty. Papus a Westcott tedy překládají Sefer Jecira, Mathers dělá překlady traktátů ze Zohara do angličtiny, Eliphas Lévi se také snaží kreativním způsobem předat ve francouzštině některé myšlenky ze Zoharu. Za druhé, ve svém chápání Kabaly a jejich hlavních otázek demonstrují pozice shodné s židovskými kabalisty. Takže v rovině metodologických principů neříkají nic tak pobuřujícího pro židovské náboženství nebo něco takového, co by přikovalo všechny snahy západních mágů v oblasti Kabaly jen ke křesťanskému nebo hermetickému kontextu. Přitom je jasné, že v Západní tradici má své místo i oblast křesťanské Kabaly a spojitost egyptských božstev s kabalistickými kategoriemi a podobné zvláštnosti, které svou formou vytváří konflikt s židovským kánonem – ale opět, je to spíše jen nástavba na původní kabalistickou kostru. A pro pochopení této kostry se přední západní okultisté z velké části spoléhali na židovské zdroje.

Pokud tedy budeme mluvit o Kabale „z pohledu Západní esoterické tradice“, musíme poznamenat, že mezi okultisty, které jsme zkoumali, tento pohled nezkresloval k nepoznání samotný paprsek takového původního kabalistického světla, neodtrhával ho od jeho vlastních zdrojů. Právě naopak, západní mágové vyvíjeli autentické kabalistické koncepty a zachovávali základní principy vnímání světa pro Kabalu. Zároveň také, při poznání, toto kabalistické světlo mělo vliv i na iniciační rituály okultních společenství a na ceremoniální magii celkově, na Tarot a na jiné čistě okultní oblasti.

Někdy se snahy o určení toho, jakou Kabalou se následovníci Západní tradice zabývají, opírají o systémy souvislostí. Takto může žák, při setkání s různými variantami kabalistických souvislostí v „židovských“ nebo „západních“ zdrojích, dojít k závěru o jejich principiálních rozdílech. Může například nahlédnout do „Rčení moudrosti“ rabí Moše Chaima Luzzatto a uvidět, že je tam svět Acilut spojen se sefirou Chochma, ale u MacGregora Matherse je Acilut spojen se sefirou Keter. Ale i uvnitř samotných západních zdrojů se lze také setkat s různými variantami souvislostí. U Matherse je, například, svět Brija spojen se sfirot Chochma a Bina, ale u Möba je svět Brija spojován se sfirot Chesed, Gevura, Tiferet. Ale podobné rozdíly jsou, v podstatě, pro různé badatele normální, nezávisle na jejich národnosti. A navíc, můžeme se setkat i s různými variantami souvislostí u stejného autora, a dokonce i v té stejné práci, čehož si například všímá Ba´al HaSulam v poslední části své Ptichy (Úvod do kabalistické nauky). Jedinou otázkou je, který systém souřadnic si vybereme k sestavení analogie. V závislosti na aktuálních potřebách a podmínkách našeho cíle si svobodně vybíráme ten či onen systém, pokud rozumíme principu, podle kterého je uspořádán.

Kabalistické studie autorů spojených se Západní tradicí obecně pokrývají následující témata:

  • 10 sfirot
  • 22 písmen
  • Světy Acilut, Brija, Jecira, Asija (hlavně jako úrovně makrokosmu)
  • Tarot (jakožto způsob výkladu a kombinace písmen)
  • Úrovně duší
  • Parcufim
  • Klipot
  • Reintegrace a gmar tikun
  • Šem ha-m´foraš („Šem ha-meforaš“)

Je pozoruhodné, že všechny tyto koncepty, s výjimkou Tarotu, byly představeny a vypracovány v židovských zdrojích. Následovně byla tato témata zachycena i okultisty jiných národností. Přitom téma alchymie a astrologie je v takové „židovské“ Kabale též zachyceno na úctyhodném místě.

V židovských zdrojích jsou představeny doplňující všestranné svazky pro všechny kategorie – tak tedy, například, specifika vztahů parcufů ukazují, jak a proč prochází světlo skrze všechny kabalistické světy. Tyto kategorie získávají dynamické charakteristiky, což je, například, odhaleno v tématu pozvednutí světů a parcufů.

Také je vypracováno fraktální detailování kategorií. Mluvíme-li, například, o úrovních duší, vynikají doplňující podúrovně, takové jako Nešama de Nefeš, Nešama de Ruach, atd. Přitom takové detaily, ztížení modelu, není rozmarem intelektuálů nebo zvláštností židovského náboženství; příčina je jednoduchém logickém vývoji systému. A jeho složitost je opodstatněná tím, že přesněji vyjadřuje realitu, a tedy lépe slouží tomu, kdo v ní funguje. Příčina komplikovaného systému tedy tkví v navýšení její efektivity. A efektivita – to je důležitá hodnota pro každého mága, ať už se řídí jakýmikoli náboženskými přesvědčeními. A pokud je tomu tak, je vůbec důležitá národnost myslitele, který vypracovává systém?

Světonázory evropských autorů se samozřejmě odrážely od toho, jaké metafory a témata byly pro ně naplněním větší inspirace. Můžeme se tedy v takových „západních“ kabalistických textech setkat s analýzou postavy Krista, a dokonce i bohů polyteistických panteonů. Ale dovolím si tvrdit, že všechny tyto postavy se používají převážně pro to, aby odrazily samotnou podstatu kabalistického modelu, vždyť přece, pokud je model správný, může být přílohou v různých kontextech. Proto se dá Kabala použít k rozboru realizace vůle jednotlivce, dají se pomocí ní popsat procesy odehrávající se ve společnosti, dá se použít k rozboru světa umění, dynamiky trhu, apod. Stejně tak může být použita i ke správnému pochopení náboženského prožitku. Ale je to pořád ta stejná Kabala, ať už analyzuje jakýkoli prožitek, ať už je židovská, křesťanská nebo hermetická. Můžeme se tedy setkat i u židovských autorů s výkladem Kabaly z pohledu výlučně židovských témat. Ale jak ukázal, například, Ba´al HaSulam, Kabala může být vyjádřena i při použití minima náboženských metafor a opírat se o univerzální obrazy a logickou strukturu. Náboženské a kulturní zvláštnosti tedy v mnoha ohledech zastávají pouze roli kontextu, roli mistrovského pozadí, na kterém se projevuje kabalistická postava, jádro reality, jednotné pro všechny.

Autor: Oleksandr Berehov

Překlad: Natálie Ablicova